Evropa nás učí, jak (ne)hospodařit

Řecký předlužený koráb potápí celou eurozónu, potažmo celou Evropu. Řecká vláda neúspěšně bojuje za prosazení úsporných opatření. Nedávno padla jedna, už se rozkládá druhá. Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy svolávají jeden summit za druhým a nutí ostatní k dalším půjčkám. Řecko dosud neprodalo jediný kousek státního majetku a odbory možná za čas připustí, že by se mohly pozastavit výplaty 13. a 14. platu.

Euronadšenci zuří, že si český premiér dovolil nepodpořit tzv. fiskální pakt, tedy úmluvu, podle níž bude Evropská komise schvalovat rozpočty členských zemí. Nejde přitom o ekonomické, ale o mocenské opatření, pracovně je nazývám „rozpočtovým protektorátem“.
Jak je Evropa schopna kontrolovat hospodaření členských zemí, to nám ukazuje dnes a denně právě v souvislosti s řeckou krizí. Nutí již zadlužené státy, aby si znovu půjčovaly na pomoc tomu, kdo si stále žije nad poměry.

Angela Merkelová nutí majitele řeckých úpisů, ať se vzdají alespoň poloviny svých pohledávek, jezdí do Číny, aby nám půjčila na tu naši rozmařilost. Někdy si říkám, jestli nejsme hloupí, když se snažíme zastavit růst státního dluhu. Na Řecku se ukazuje, že je možná výhodnější zadlužit se po uši. Ať se věřitelé starají…

Publikováno v Echu 2/2012