Pietní setkání v areálu hřbitova u krematoria v Praze–Motole
Bylo mi ctí, společně s bývalými politickými vězni, s příbuznými, přáteli a dalšími hosty připomenout si oběti komunismu a uctít jejich památku u Památníku obětí komunismu v areálu hřbitova u krematoria v Praze-Motole. V proslovu jsem uvedl:
Doba budování světlých zítřků patří k nejtemnějším epochám naší minulosti. Začíná vznešenými ideály a končí u masových hrobů.
Každá utopie naráží na přirozené lidské limity. Nelze totiž zařídit, aby byli všichni stejně spokojeni, budou-li mít všichni stejně jako ostatní. Nelze zařídit, aby se potřeby jednoho každého vešly do stejných dimenzí. Toho lze dosáhnout jen ve vědeckofantastické literatuře. Reálný svět je však nekonečně rozmanitý. Sešněrovat jej do jednoho „průmyslového“ vzoru lze jen násilím.
A to jsme u jádra problému: Marx navrhoval jeho řešení „diktaturou proletariátu“. Kdy má začít, to rozhodne revoluce. Ale kdy má skončit?! Podle Marxe, až bude vybudován komunismus. A to se zatím nikomu nepodařilo. Nejblíž jsou možná v Severní Koreji, ani tam však nemají všichni stejně a už vůbec ne podle svých potřeb.
Myslím, že dnes už víme s jistotou, že komunismus je zcestná myšlenka a ve své podstatě dokonce i zrůdná.
To nic nemění na její lákavosti. Právě díky jejímu (dovolte mi říci) dream appealu žije dosud. Všimněme si, že i v současné veřejné debatě zaznívají názory, že je nespravedlivé, když má někdo více bytů a jiný žádný. Touha po materiální rovnosti je asi většině populace vlastní. Ta touha ovšem nezahrnuje úsilí, odvahu a námahu, která k toužebnému cíli vede a nebere v úvahu ani individuální předpoklady.
Budování komunismu si u nás žádalo, aby rovnost byla opravdu co nejdůslednější. A tak bylo třeba zahubit prosperující sedláky, továrny, zavřít malé živnosti, umlčet svobodomyslné intelektuály, zdecimovat invenci jednotlivců, včetně jejich třeba i jedinečných vynálezů. A samozřejmě zašlapat do země jakoukoli nesprávnou víru, potlačit náboženství jako takové. Diktatura se s nikým nemazlí, a „když se kácí les, lítají třísky okolo,“ říkali nám ve škole.
A tak nám komunismus nadělil jednu hořko-smutnou příležitost, potkávat se nad hroby hrdinů u památníků osob, které mu stály v cestě a vzpěčovaly se tomu masovému sociálnímu inženýrství a ideologickému šílenství. V těch hrobech jsou i docela obyčejní lidé, kteří věřili v přirozenou rozmanitost života a chtěli ji žít, anebo se jen nechtěli vzdát víry svých otců.
Myšlenka společnosti spravedlivé je jistě žádoucí, ale dávejme si pozor na to, kdo nám tu spravedlnost určuje, zda bere v úvahu i naši vlastní představu a za jakou cenu jí chce dosáhnout, potažmo kolik obětí k jejímu nastolení žádá.
Pokušení ke zjednání „dobra“ jednoho mustru se stále vznáší v našem politickém prostoru a strašidlo komunismu dál obchází Evropou o to víc, oč méně žijících si pamatuje jeho skutečnou podobu.
Vzdejme hold obětem zločinného komunistického režimu, nezapomeňme na jejich utrpení a pokusme se učinit to nejlepší ve smyslu jejich odkazu: nedopusťme, aby se zvěrstva, která je připravila o důstojnost a o vlastní život, ještě někdy opakovala!
