Volba prezidenta pohledem přímého účastníka

Pražský hrad Foto: pixabay.com

První volba probíhala jako pravé antické drama, ale bez katarze. Byla zmařena procedurálními spory a taktickými průtahy. O přestávkách vyjednávali všichni, hledaly se hlasy ze všech stran, až konečně k večeru proběhla první dvě kola volby, z nichž bylo zřejmé, že by vyhrál Václav Klaus. Sociální demokraté tedy zamezili pokračování a do rána bylo vše jinak. Tři volitelé odpadli a bylo vymalováno. 

Druhá volba prezidenta už nebyla takovým dramatem. Byli jsme sice stále ve střehu, co Paroubek zase vymyslí, panovalo napětí, jestli se udrží všechny hlasy z 1. kola a 2. kola a vyžádaná přestávka pro Stranu zelených opět vytvářela prostor pro nečekané zvraty, ale nakonec Klausova opozice vše vzdala a 3. kolo se odehrálo bez překvapení.

ODS se svými spojenci tedy zaznamenala další vítězství. Bylo to však vítězství pro politickou scénu jako takovou? To nikoli. To, co se odehrávalo kolem letošní volby prezidenta, nemá v naší historii obdoby. Vydírání, účast zpravodajských služeb, prefabrikace komplotů, falešná nařčení, zdravotní kolapsy, mafiánské zásilky, agresivita a malost … To tu ještě nebylo!

Z této politické bitvy odcházejí všichni s nějakým šrámem. Zkusme udělat inventuru podle jednotlivých stran a vezměme to zprava.

ODS měla pro úspěšnou volbu nejlepší základ, 122 volitelů pro Václava Klause. Nezdálo, že bude tak těžké získat 19 dalších hlasů. ODS podcenila procedurální otázky a obstrukční sílu svých protivníků. Byla obviněna ze všeho špatného, co se odehrálo. Nejvíce se však zasekla na tajné volbě, pro kterou si včas nezajistila podporu od koaličních partnerů. A právě chování koaličních partnerů je největší šrám, se kterým ODS z volby odchází. Koalice se bude chvíli tvářit jakoby nic, ale poslanci a senátoři ODS jen těžko zapomenou. Křehká stabilita koalice je dále oslabena a s ní i postavení Mirka Topolánka ve straně.

Vítězství Václava Klause na čas zmrazí vnitrostranické pnutí vůči kontroverzní osobě předsedy ODS. Šarvátka mezi ním a prvním místopředsedou Bémem byla sice uhašena ještě v zárodku, ale ukázala, že zde cosi doutná. Volba rozpor vyhrotila, ale zároveň oddálila jeho řešení.

Předseda KDU-ČSL podřizoval své chování jedinému zájmu, a sice návratu do vlády. Když mu nebyl umožněn před volbou, začal hrát na druhou stranu. Ovšem své poslance a senátory pod svůj prapor nesjednotil. Byli to právě lidovečtí senátoři, jejichž hlasy chyběly ve třetím kole první volby. A třetí kolo druhé volby by nedopadlo úspěšně nebýt dvou nezávislých senátorek, třech odpadlíků z ČSSD a absence zelené poslankyně Zubové.

Dalo by se říci, že KDU-ČSL byla s námi i proti nám, což už je její genetika. Vždy chtějí být na straně vítěze, ale jen s minimálním rizikem a minimálním vkladem. Ale to podstatnější je, že strana zůstává dále bezradná a rozpolcená. Hluboký příkop vede, až na výjimky, mezi Moravany a Čechy. Čunek není předseda sjednotitel, Kalousek je stále na trestné lavici a další osobnost se hledá bez výsledku. KDU-ČSL nadále bojuje o své přežití.

Strana zelených vsadila od začátku na Švejnara. Na to měli jistě právo a samo o sobě by to nevadilo, nebýt toho, že volby využili k agresivním výpadům a urážkám kandidáta ODS a ODS samotné. Ve svém zeleném zápalu zcela zapomněli, s kým sedí ve vládě a byli ochotni úzce spolupracovat s Paroubkem, se kterým mají mnohé otevřené účty. Přiblížili se rudo-růžové koalici až nebezpečně blízko a jejich setrvání ve vládě se dá očekávat jen po dobu nezbytně nutnou, tedy dokud je nebude možné nahradit.

Jistě tušíme za taktikou zelených i vnitrostranické zájmy, možná jen šlo o to ukázat nespokojené členské základně, jak pěkně její poslanci revoltují vůči pravici, s níž uzavřeli sňatek pouze z rozumu. Podle mě to však nepomohlo ani tomu pragmatickému svazku, ani jejich postavení ve straně. Napětí v základně roste a roztržka se blíží.

Předseda ČSSD opět především usiloval o kontrolu nad svými neposlušnými. Vede svou stranu od porážky k porážce. Scénář je vždy stejný, silná a sebevědomá prohlášení o budoucím úspěchu, výsměch a ponižování protivníkům, spory s partnery, kteří se jím nechtějí nechat řídit, zastrašování vlastních lidí, dozor nad jejich poslušností a konečná prohra. Jak dlouho ještě budou sociální demokraté snášet tyto totalitní metody nevím, ale řekl bych, že se čeká na rozbušku.

Paroubek neuspěl ani jako samozvaný lídr levice. Komunisté se jím nenechali řídit. Neudržel se, začal je očerňovat, poté obviňovat a dovolil si zaútočit i na jejich předsedu. Jako obvykle bere vzápětí vše zpět, relativizuje a umírňuje svůj slovník. Ve svém projevu při druhé volbě se dopustil druhého emočního úletu od voleb v r. 2006 a zdá se, že orientální styl jeho politiky neztrácí na síle. Na této cestě k divokému východu však chybí pozitivní výsledky. Zato je v řadách ČSSD už třetí odpadlík a levice je v Poslanecké sněmovně oslabena na 97 hlasů.

KSČM od začátku říkala, že nechtějí ani Klause ani Švejnara. V tajné vobě by možná některý komunista volil tak nebo onak, ale příklon k veřejné volbě vše rozhodl. Díky komunistům, zeleným a části lidovců se volilo veřejně. Obtížně pochopitelná byla epizoda s Janou Bobošíkovou. Jistě prospěla jí, bude příští rok obhajovat post evropské poslankyně a připravila veřejnost na to, že přijme nominaci od kohokoli. Komunisté zkrátka s prezidentskými nominacemi zaspali a v čase mezi první a druhou volbou už lze těžko sehnat něco jiného než poněkud obskurní „zboží“.

Také u komunistů měla taktická hra obvyklé rysy. Učinit ze sebe jazýček na váze a pak zvyšovat cenu. Tentokrát to ale nezvládli. Hráli příliš vysoko a ukázalo se, že nemají dost silné karty. Při 141 hlasech pro Václava Klause by jejich podpora Švejnarovi stejně neměla praktický význam (ve třetím kole by posílili protiklausovskou koalici jen na celkových 139 hlasů).

Ovšem i v KSČM existuje vnitrostranická agenda. Blíží se volební sjezd a uchazeči o tento post se nemohou kompromitovat nějakými kompromisnickými postoji vůči oběma kandidátům – pravicovým liberálům. Vhodili tedy do talonu eso s referendem o radaru, ale příliš pozdě na to, aby zelení mohli najít způsob, jak otočit své dosavadní postoje.

Nezávislí (až na dvě senátorky) a sdružení zástupců malých stran v senátním Klubu otevřené demokracie udrželi zásadový postoj: Cokoli, jenom ne Klause. V diskusi předvedli nejen svou útočnou nenávist, ale i značnou míru smyslu pro absurditu, kdy obvinili ODS, že bije lidi, Václava Klause, že může za všechny zlodějiny v zemi, za globální klimatickou katastrof, za existenci hazardu a dokonce i za kouření dětí.

Myslím, že přispěli k tomu, že nezávislých bez podpory čitelných politických stran bude i v Senátu ubývat.

V prezidentské volbě šlo mnohým o volbu prezidenta až v druhé řadě. Je to patrné i z toho, jak málo se referuje o samotných kandidátech a jak vzrušené debatě na politické scéně dominují osobní výpady politiků a vzájemná dehonestace stran. A proto jsem rád, že jsem mohl po vyhlášení výsledků třetího kola druhé volby aplaudovat Václavu Klausovi za jeho státnický nadhled a chování i za brilantní řeč a že jsem mohl gratulovat Janu Švejnarovi k solidnímu výsledku a k tomu, že zvládl kampaň důstojně a nenechal se unést k podpásovým metodám. Snad si i my ostatní politici dokážeme vzít z obou kandidátů příklad.

Jiří Oberfalzer
Senátor