Co by dnešnímu dění řekl Antonín Švehla?

Zamýšleli jsme se s Jiřím Oberfalzerem… Proč právě se senátorem Jiřím Oberfalzerem? Trochu proto, že ve filmu Rašín, který chystá Česká televize na letošní podzim a který pojednává o vzniku a počátku První republiky, hraje Antonína Švehlu, ale především proto, že má zkušenosti z vyšší politiky (je senátorem za ODS), ale i z té „malé“, lokální, v obecním zastupitelstvu, je totiž místostarostou v Králově Dvoře. Dnešní politické boje mu přijdou velmi podobné těm prvorepublikovým. Paralel je bolestně mnoho.

Komunistům se téměř podařilo Antonína Švehlu odsoudit k zapomnění. Povědomost o něm se dnes šíří hlavně díky znovuzrozenému selskému stavu. „O dlouholetém ministrovi a nejdéle sloužícím premiérovi Antonínu Švehlovi jsem věděl dost už před natáčením, ale pak jsem si načetl ještě více. Vím, že nesouhlasil s žitím na dluh, měl úspěšný statek v Hostivaři, o který se však, když se ocitl v politice, více starala jeho žena. Masaryk o Švehlovi dlouhou dobu uvažoval jako o svém nástupci. Avšak vášeň pro politiku, v kombinaci se zdravotními problémy, byla tomuto nadějnému českému politikovi osudná,“ říká na úvod Jiří Oberfalzer.

 

Jak by se asi díval na naše současné politické hrátky?

 

Byly by mu asi povědomé, a také by se mu nelíbily. Zažil étos budování vlasti, byl přece u toho, když se zakládala republika, patřil k oněm Mužům 28. října, kteří vyhlásili Československou republiku. Národ se pustil do práce s tím, že chce něco dokázat, bojovat, obstát. Všichni měli snahu ukázat se před světem. Dnes by Švehla neschvaloval, že společnost jen čeká, co pro ni stát udělá. Všichni jsme tak pohodlní, bez pocitu zodpovědnosti. Je to nejlacinější přístup k životu, jen čekat a o nic se nestarat.

 

Kdyby se Švehla dožil konce války, zcela jistě by s ním komunisté zatočili stejně jako s ostatními agrárníky a sedláky. Stále se zapomíná na to, jak komunisté systematicky likvidovali selský stav, tuto nejkonzervativnější složku společnosti, svého skutečně nejvážnějšího protivníka.

 

Zapomíná se také na to, že Agrární strana byla před válkou nejsilnější stranou v zemi, ale silná byla k mému podivu i KSČ. Proto se také tak snažila likvidovat sedláky a agrárníky a usilovala vymazat je z paměti, stejně jako Švehlu. A ještě k vaší otázce, s čím by Švehla nesouhlasil, především s obecným trendem žít na dluh.

 

Čím by mohl být Antonín Švehla inspirací pro dnešní politiky?

 

Určitě tím, že byl velice rozvážný, až opatrný. Vyznačoval se zdravým selským rozumem. Byl systematik. Statek, který vlastnil, mu byl dobrým zdrojem obživy, ale politika byla jeho vášní. A když zemřel, tak prý u něj v pracovně našli zásuvku, do níž odkládal všechny peníze, které si vydělal ve státních funkcích, jako ministr a posléze jako premiér. Nikdy na ně nesáhl. To mi přišlo dosti kuriózní a pozoruhodné. Zajímavé mi také přijde, jak vlastně do politiky vstupoval, přes sdružení zemědělců, pěstitelů řepy. Sdružování zemědělských organizací společného zájmu vedlo nakonec k založení Agrární strany.

 

Velkou inspirací je to, jak často dokázal trpělivým jednáním přivést soupeřící strany k dohodě.

 

Komunisté spáchali hodně zločinů, ale za zásadní považuji to, že zlikvidovali selský stav, protože to je nejkonzervativnější složka společnosti. Sedláci uvažovali v jiných dimenzích s jinými vizemi, dokázali počítat s riziky, uměli se vyrovnávat i s tím nevypočitatelným živlem, jako je počasí. Nepočítali ale s takovou mírou lži, demagogie a krutosti, s jakou komunisté uskutečňovali svou vizi venkovského proletariátu.

 

A inspirací pro dnešek také je, že Antonín Švehla neměl rád faleš ani zlodějnu.

 

To mi připomíná, že prý, když se dozvěděl, že se chystá opera o Jánošíkovi, měl zvolat: „Dejte pokoj s těmi loupežníky, proč nikdo nenapíše operu o četnících?“ Už tehdy se u nás obdivovali zloději, a dalo by se jít i hlouběji do historie.

 

No, je to tak. Byl jsem před časem v Koločavě a tam mají muzeum Nikoly Šuhaje. Požádali mě, abych něco napsal do pamětní knihy a musel jsem hodně přemýšlet, abych se jich nedotkl, vnímají jej jako významnou postavu. Na druhé straně jsem nechtěl z Nikoly Šuhaje dělat hrdinu, tak jsem napsal něco ve smyslu, že jde o romantizující příběh, který oslovuje dodnes. Ale byl to prostě lupič. Stejně jako Jánošík, který údajně bohatým bral a chudým dával. To se mi nezdá a ani na to nevěřím. A i kdyby, co je to za způsob brát právo do svých rukou, to je naprosto nehorázné takto rozhodovat o cizím majetku a životech, i kdyby to nakrásně mělo být za dobrým účelem! I tento příběh by se měl revidovat. To bychom pak mohli oslavovat Babinského nebo Grázla a brzo bychom se dostali do žhavé současnosti.

 

Ale všichni lupiči vždy špatně skončili…

 

Možná že ta obliba lupičů souvisí s naší romantickou představou o odboji, líbilo se, že lid vzdoroval moci. Lidem se líbilo, že třeba Jánošík okrádal ty majetné. Náš národní odboj taky začal obrozeneckými romantickými představami o bohatství tradice prostého lidu a skončil komunistickou realitou.

 

Přemýšlel jsem o tom, čím to je, že se různé a i blízké národy tak liší. Taková malá epizoda: Byl jsem v Polsku, někdy v květnu v roce 1981, krátce před tím, než Jaruzelski vyhlásil stanné právo. Ale proč to říkám. Nikde nevisela jediná ruská vlajka. A najednou vidím, šla nějaká rota vojáků, a lidé se na chodnících zastavovali a volali bravo a tleskali. To u nás nepřipadalo v úvahu. U nás byla armáda vnímána jako nástroj režimu, kterou tvoří nedobrovolně naverbovaní vojáčci. Poláci také nikdy nepřijali, že byli osvobozeni SSSR. Dobře si pamatovali a pamatují na Katyň a také, jak Rusové nechali utopit Varšavské povstání v krvi.

 

Napadlo mě v této souvislosti, kdo byli u nás nositeli a tvůrci národního uvědomění? Městští lidé, obchodníci, a pak ti romantičtí obrozenci sbírající písničky a scházející se v salonech. A v Polsku? V Polsku to byla šlechta. A také zde více staví na vyšších idejích než na materiálním prospěchu. Když potom došlo k potlačení Solidarity, měl jsem neodbytný dojem, že to u nás bylo většinou přijato s jistou úlevou. Proč? Protože se zdálo, že nám Poláci ukazují, že by to šlo, jen být trochu statečnější. A najednou se k obecné úlevě ukázalo, že to přece jenom nejde. Polský vzdor byl vnímán jako přímé ohrožení naší národní letargie, naší jistoty, že to nemá cenu.

 

Za První republiky jsme přece měli ambici být také trochu velcí a hrát důležitou roli ve střední Evropě. Ale zdá se, že jsme zapomínali, že v nové republice nejsme sami…

 

Ano, nedokázali jsme vyjít s Němci, měli jsme pohraniční problémy s Polskem, nedořešili jsme vztahy se Slovenskem, kterému byla slíbena autonomie. A to se nám nakonec vymstilo už v roce 1939, problém se vrátil po válce, a posléze i v roce 1968. Ani federalizace, kterou Slováci nakonec získali místo autonomie, kýženou satisfakci přinést nemohla. A s vyhnáním Němců budeme mít v nově osídlených Sudetech ještě dlouho problém. Sudety vidím jako velký šrám v naší historii. Je to také velký šrám na pohraniční krajině. Bude to chtít ještě dvě tři generace. Ostatně jako i jinde. Optimismus, který jsme zažívali po roce 1990, se ukázal jako hodně zbožné přání.

 

Ale vy jste přese všechno optimista. Hrajete také divadlo, zahrál jste si již na gymnáziu v Karlových Varech a potom na vysoké škole v Praze, hrál jste asi deset let v malém divadle Orfeus, pár roků na sklonku 90. let v Malém českém divadle a hrajete i v Noci na Karlštejně. Vnímáte dnes své občasné i filmové herectví jako únik, či příjemné vybočení z politického života?

 

Nehraji už mnoho, spíše jde o malé role, ale hraju rád. Taková první větší byla ve filmu režiséra Jiřího Svobody Poslední cyklista, kde jsem si rád zahrál pediatra, profesora Roubíčka, ve filmu o Husovi jsem hrál kardinála Balardiho, a ještě pár menších rolí. Nu a nyní jsem hrál mně velmi sympatického Antonína Švehlu. A jak jste citoval svého profesora, který říkal, že „kantor je také trochu hercem, ale nesmí být šaškem“, tak to se vztahuje i na politiky. Je to tak, a já, když si občas zahraju, nemusím to dohánět u řečnického pultíku.

 

Ale můžete se také pobavit z poslaneckých lavic?

 

Jak kdy, je to často tristní. Podívejte se na volbu prezidenta, to je přece absolutní debakl standardních politických stran. Jak nedokázaly postavit svého kandidáta. Ta sbírka dobrovolníků, která pak byla k dispozici, to byli ti, kdo byli sami ochotni se zapojit, a podporu měla nakonec politická neznámá. Je to obraz společnosti, kdy postrádáme osobnosti, které by společnost akceptovala, a které by ji táhly kupředu. Na jedné straně je nepochybně osobností Andrej Babiš, ale nesympatickou, na druhé straně je to určitě Miroslav Kalousek, který však byl příliš monotematický, byť měl většinou pravdu. Je vtipný, pohotový, vždy připravený, ale ukazuje se, že to je málo. Vzpomeneme-li opět na První republiku, nabízí se možné poučení. Tehdy se domluvila tzv. Pětka, kterou tvořily politické strany mnohdy různorodých názorů, jako například socialisté či agrárníci a lidovci, ale přesto se dokázali dohodnout tak, aby měli v parlamentě většinu a vzdorovali nestátotvorným a levicovým fantastům. A bylo často třeba vzdorovat i protistranickým a socializujícím snahám Hradu. A to všechno dovedl koordinovat právě Antonín Švehla. Kdo má čáku jím být dnes?

 

To je zatím řečnická otázka, že? Ale třeba zase vyroste osobnost Švehlova formátu ze selského stavu?

 

To asi ještě bude nějakou dobu trvat. Možná dvě tři generace? Vztah k půdě, zodpovědnost, překonat stále přežívající komunisty vytvořená klišé o venkovských boháčích a venkovském proletariátu. Vezměme příklad statkářky Havránkové, jak nikdo nechtěl pochopit, že jí nejde o peníze, ale že chce hospodařit, a na svém. Nešlo o žádné vydírání, ale vláda (vlády) to nebyla schopna ani ochotna pochopit. Odmítla se vzdát svých práv. Je taková, jako byl její otec, který byl oceněn za účast ve třetím odboji.

 

Ale je možné, že nějaká osobnost možná roste, například v Asociaci, ale to budou sedláci vědět lépe než já.

 

O společném jmenovateli všeho, o penězích…

 

Ale ono se nakonec na tento společný jmenovatel dá převést všechno, ale musí se započítat opravdu všechno. Například náklady na výchovu dětí se vrátí už jen tím, že s nimi pak nejsou problémy. Nebo náklady na osobní rozvoj, náklady na pořádné zpracování půdy, i ty se vyplatí. Ale peníze a trh jsou pojmy, se kterými se pracuje účelově, podobně jako s globálním oteplováním, politickou korektností nebo s heslem trvale udržitelný rozvoj.

 

Ano, to jsou mediální zkratky…

 

Ale jejich efektem je potom krátkozrakost v uvažování. Například pokud jde o získávání voličů. V Evropě přibývá lidí ze severu Afriky, přistěhovalců z muslimských zemí, kteří jsou posléze velkou voličskou základnou. A důsledkem toho je například čím dál větší odklon Evropské unie od Izraele, jediné demokratické země v regionu, která svou silou vzdoru chrání i Evropu. To je děsivé. I to, jak EU (nebo dříve Obamova vláda) svými příspěvky v podstatě teroristickým organizacím přilévá oleje do ohně. Tady je vidět, že v politice je možné všechno. A přitom je úžasné, co Izraelci dokázali v zemi svou houževnatostí, obdiv si zaslouží jejich vztah k půdě, k vodě. A důraz na rodinu. Rodina je podle mě klíč k úspěchu. Ale to jsem odbočil od peněz, jako společného jmenovatele. Úmyslně, protože za společný jmenovatel by měla být považována právě rodina a také zdravý rozum. A ten by měl vítězit i v politice.

 

Kdo se trochu blíže seznámí s vaším působením v politice i na regionální úrovni, neunikne mu široký záběr vašich aktivit, kulturními možná počínaje a prací v neziskovém sektoru (založil jste úspěšný nadační fond) konče.

 

Vím, že každý, ať se sebevíce snaží prospět, musí počítat s kritikou. Určitě nejsem výjimkou. Snad to nebude znít příliš nadneseně, ale líbí se mi trochu parafrázované biblické rčení, že kdo pomůže jednomu člověku, jako kdyby pomohl celému světu. Je to návod pro každého z nás, lze to dělat v malém a na tom místě, kde člověk je. A k té pomoci a záchraně mnohdy stačí „jen pouhé“ dobré slovo, ochota naslouchat a darem může být i úsměv.

 

A také s úsměvem a poděkováním za velmi milé chvíle v Senátu u kávy s jablíčky v županu se loučíme. Díky.

 

Josef Duben

 

foto: Národní archiv, archiv České televize, Úřadu městské části Prahy 15 a Jiřího Oberfalzera

 

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 2/2018), který je 8x ročně distribuován výhradně členům ASZ ČR, a to prostřednictvím České pošty. http://www.asz.cz/cs/aktualne-z-asz/co-by-dnesnimu-deni-rekl-antonin-svehla.html