Události, komentáře: Česko si připomíná invazi v roce 1968

Česko si připomíná invazi v roce 1968 

Události, komentáře 21. 8. 2020

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Hosty Událostí, komentářů jsou Jiří Oberfalzer, senátor ODS, dobrý večer.

 

Jiří OBERFALZER, místopředseda Senátu /ODS/

Dobrý večer.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Jiří Dienstbier, senátor ČSSD, dobrý večer.

 

Jiří DIENSTBIER, senátor /ČSSD/

Hezký večer.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

A Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, dobrý večer.

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Dobrý večer.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pane Oberfalzere, v roce 68 vám bylo 14 let. Co si z okupace pamatujete?

 

Jiří OBERFALZER, místopředseda Senátu /ODS/

No ten okamžik si pamatuju naprosto přesně a silně. Ležel jsem doma v posteli. V předsíni zazvonil telefon, měli jsme na návštěvě tetu. A slyšel jsem: Ježíšmarjá, to je strašný, no to je hrůza. A já jsem si myslel, že se stalo něco se strejdou, protože on byl silný astmatik, aby bydlel odděleně. Naopak přišla teta a řekla: Přepadli nás Rusáci. Takže ta vzpomínka je velmi silná a hluboká, myslím si, že to byl první zážitek, kdy jsem si uměl představit, co to je válka.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pane Tůmo, vy jste byl téměř plnoletý, jaká je vaše nejsilnější vzpomínka a hrála tahle událost nějakou roli v tom našem rozhodování, že budete historikem?

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Já si samozřejmě vím pamatuju nebo celý rok 68 hrál v mém životě důležitou roli, opravdu ty měsíce naději a kde se všechno zdálo, že se mění a otevírá, člověk si mohl představovat, co všechno zažije, jaké v koncerty uvidí, jaké filmy uvidí, kam pojede, jak se všechno změní. A pak přišlo to, co přišlo teda. Brzo ráno 21. srpna to samozřejmě byl zlom strašlivý a samozřejmě mělo to vliv na můj život. Já jsem stejně jako moji vrstevníci prostě ztratil 20 let života. To se nedá ničím nahradit a nějak vymazat, čili ta vzpomínka je opravdu formující a velice silná vzpomínka, ale historii jsem chtěl studovat už předtím.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pane Dienstbiere, vy jste ještě nebyl na světě. Narodil jste se až o rok později, ale váš táta byl velmi aktivní. Byl aktivní během pražského jara, potom se podílel na tom protiokupační vysílání Československého rozhlasu. Vzpomenete si, kdy poprvé a jak vám o roce 68 vyprávěl?

 

Jiří DIENSTBIER, senátor /ČSSD/

Určitě si nevzpomenu, kdy to bylo poprvé, ale byla to stále přítomná minulost, protože se o tom mluvilo poměrně často u nás, takže byla to běžná záležitost naší rodinné konverzace.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pane Oberfalzere, předseda senátu Miloš Vystrčil z ODS dnes při vzpomínkové akci u Českého rozhlasu poděkoval všem, kdo v srpnu 68 nebyli zlomení ,kladli odpor. Okupace ale taky podle něj lámala charaktery. Zůstalo těch zlomených a nalomených charakterů v nás Čechoslovácích dodnes ještě něco nebo už je to čirá historie?

 

Jiří OBERFALZER, místopředseda Senátu /ODS/

Já myslím, že není, že skutečně tam nastala určitá frustrace z toho celkového vývoje. On ten rok 68 ještě ty charaktery moc nelámal, ono to začalo až o rok později. A pak s nástupem Husákovy normalizace to vzalo velkej fofr, a to si pamatuju, jak jsem byl rozčarovaný z toho, jak najednou ty prvky nesvobody ve volné rozpravy se spoluobčany, jak se začaly projevovat, jak prostě zrazovali lidi kolem nás, kteří ještě v té době 68 se ke všemu hrdě hlásili, ale začali chápat pragmatické šance a nahrazovali ty vyhozené, ty prostě potlačené, protože vznikla příležitost těm lidem druhé kategorie, jak morálně, tak většinou i odborně.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pane Dienstbiere, vidíte v té české mentalitě něco z toho roku 68/69, co zůstalo dodneška?

 

Jiří DIENSTBIER, senátor /ČSSD/

Je možné, že se to promítlo. To, že vlastně asi sami představitelé tehdejšího Československa vlastně ten boj vzdali, a to už podepsáním moskevských protokolů v době, kdy lidé tady nebo stávkovali, demonstrovali na jejich podporu a skandovali jejich jména a doopravdy měli velmi silnou podporu jako jednotlivci, jako politici. A najednou přijeli se s informací, že se vzdali, že vlastně se zachovali svým způsobem zbaběle až na jednu výjimku, na Františka Kriegela. A já myslím, že tam už mohl začít jakýsi morální zlom a samozřejmě vyvrcholilo to pak v těch dalších měsících, letech, například ze strany Alexandra Dubčeka podpis pendrekový zákonů, na základě kterých potom byli postihováni lidé třeba při demonstracích při ročním výročí invaze sovětských vojsk.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pane Tůmo, vyrovnali jsme se s tím, co se stalo v roce 68/69? Možná to byl ještě horší, protože tehdy proti Čechoslovákům stáli Čechoslováci. Je to trauma pořád znát?

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Nevím, jestli trauma. Já upřímně řečeno, ten termín vyrovnat se s minulostí úplně nechápu. A vždycky bych se nejradši ptal, co je tím přesně míněno.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Jestli jsme si dokázali přiznat, že jsme v tom jeli my všichni nebo naši rodiče v mém případě.

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Přiznat jsme si to asi dokázali, jak kdo. Někdo jako by na to zapomněl a začal zase vzpomíná na to, co se stalo v roce 88 nebo 89 jako by těch 20 let neexistovalo. Oni již kolegové mluvili o tom, že ten… Mluvíme o zlomu, ale ono to bylo rozprostřené v čase, když se vrátila delegace z Moskvy, tak vlastně to asi velká část veřejnosti nechápala jako ještě nějakou prohru nebo zradu. Vlastně jedním z důležitých požadavků toho celonárodního odporu bylo: vraťte naše politiky domu. Oni se vrátili. Zčásti se zdálo, že vlastně se dosáhlo nějakého aspoň dílčího vítězství a teprve to, co se potom událo v těch dalších měsících po nástupu Husáka při prvním výročí intervence a pak při těch čistkách, kdy potom každý jeden stál před komisí a musel se nějak zachovat, i když tohle platilo především pro členy komunistické strany, tak tam se opravdu ty charaktery možná nelámaly, ale ohýbaly. A lidi se prostě naučili v tom normalizačním systému žit a přežívat.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

A odpustili jsme si to?

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Asi jsme si to, mnoho lidí si to odpustilo. Mě vždycky opravdu fascinuje, jsme zase ještě o dalších 30 let dál od toho dalšího zlomu, když čtete autobiografie, rozhovory, jak vlastně těch 20 let ještě starší, než jsme my s Jiřím Oberfalzerem, jak je přecházejí jako by to nebylo. Jako by začínají zase znovu v roce 89. A vlastně všichni trpěli, všichni, nikdo se na tom, co se tady dálo těch 20 let, nepodílel. To je docela zvláštní přístup k minulosti.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Poslanec KSČM Jiří Dolejš jako jediný komunista podpořil, aby byl 21. srpen dnem památky obětí invaze 68. Letos to bylo poprvé. Je to výjimka potvrzující pravidlo nebo vidíte v myšlení komunistů nějaký posun někam k lepšímu, pane Oberfalzere?

 

Jiří OBERFALZER, místopředseda Senátu /ODS/

Já upřímně řečeno, nevidím. Pana poslance Dolejše vnímám, je trošku jako unikát v těch řadách, ale jinak podívejte se, on ten rok 68, já o tom často přemýšlím, kolik naivity jsme v sobě měli, když zpětně se člověk podívá na ty globální otázky, tak vlastně jsme nemohli být překvapení. Ale zpátky k tomu. To byl vlastně souboj zlých komunistů s hodnými komunisty. Hodní komunisté se dostali do nějaké slepé uličky. Bylo by zajímavé, kdyby existovala laboratoř, podívat se, kam by to vedlo, kdyby to pokračovalo, protože já myslím, že ani Dubčekovo vedení by asi úplnou svobodu v té zemi nedokázalo vstřebat a tolerovat, ale to nechme stranou. Prostě skalní stalinisti přišli porazit lidi, kteří se pokusili ten socialismus vylepšit.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Panu Dienstbierovi se to nelíbí, to co jste řekl.

 

Jiří DIENSTBIER, senátor /ČSSD/

Mně se to doopravdy nelíbilo, protože představa, že šedesátá léta a potom pražské jaro nebo rok 68, že to byl souboj hodných komunistů se zlými, já považuju za nereálnou. To přece bylo poměrně široké společenské hnutí, obrovský vývoj ve společnosti v oblasti umění, film, literatura, žurnalistika. Ty hranice se posouvaly mnohem dříve než v pražském jaru. Tam vlastně potom se tedy vývoj s nástupem Alexandra Dubčeka a s dalšími rozhodně velmi urychlil až po rušení cenzury. To je taky jedna z tátových vzpomínek, protože v jeho zahraniční redakci to bylo jedno z prvních míst, kde se prolamovaly ty ledy. Mimo jiné i tím, že měli dostupné zahraniční agentury, že nemuseli už přebírat všechno jenom od ‚TASSu. A já bych dokonce ani nesouhlasil s tím, že by Dubčekovo vedení komunistické strany nepřipustilo demokratizační změny. Možná, že by všichni nechtěli, ale myslím si, že ten vývoj tehdy už šel tak daleko, že to podle mě jinak než vnější silou nebylo možné zastavit, ať už byly úmysly komunistů, kteří ten vývoj připustili, jakékoliv.

 

Jiří OBERFALZER, místopředseda Senátu /ODS/

Pan kolega to vzal zeširoka. Já jsem se pokusil popsat tu invazi jako takovou, ale jinak samozřejmě to bylo hnutí, který nadchlo celý národ. A já si i tuto emoci si velice dobře pamatuju z toho času. O to větší byla pak ta frustrace. Samozřejmě byli v tom všichni, a já myslím, že první vlaštovky, to mi pan kolega nebo tady Olda Tůma, jistě potvrdí, byly už na sjezdu spisovatelů v roce 67. Tam zazněly první výkřiky „zrušme cenzuru“. A ona totiž jakmile se vpustí ve společnosti nějaká svoboda, ona totiž nejde nijak porcovat že jo, také dříve nebo později si ty lidi vezmou tu svobodu úplnou, a to si myslím, že by možná přivedlo některé přinejmenším některé lidi v tehdejším vedení do úzkých.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pane Tůmo, ještě že vás tu máme jako historika, tak nám to rozlouskněte. Byl to souboj hodných a zlých komunistů? A ještě mě zajímá, jestli dnes po těch 52 letech už máte úplně jasno, jak to všechno bylo nebo je tam nějaký ještě zásadní otazník, který bývá doplnit?

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Začnu od konce. Těch otazníků tam asi moc není, ale to neznamená, že o tom pořád nebudou kolegové psát a že se nebudou objevovat nějaké nové interpretace nebo přesnější interpretace. Ono to, co tady bylo řečeno, platí v zásadě obojí zároveň. Byl to opravdu souboj, já bych ani neřekl možná zlých a hodných komunistů s komunisty, když se podíváte na ten rok 68 a těch několik měsíců, tak tam se často ty linie měnily. A podle třeba toho, co někteří říkali, v dubnu byste neodhadli, jak se budou chovat v srpnu, tak nebo onak jo. Nebylo to tak jednoduché. Ale samozřejmě byla to situace, která právě otevřela prostor pro obrovské očekávání veřejnosti směrem ke svobodě, a to je něco, co se právě v historii těch komunistických režimů nejen v případě Československa, ale Polska, Maďarska a jiných zemí opakovaně stává – jakmile tu situaci pootevřete nějakým směrem, tak pak je to prostě těžko zastavit nebo není to možné zastavit a končí to buď násilným zásahem – Maďarsko, Československo 68, Polsko 81 teda vlastními silami, anebo teda zhroucení těch režimů tak, jak se to stalo v roce 89.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Dá se dnes říct, co by se bývalo dělo, kdyby bývaly tanky nepřijely? Měli reformní komunisti jasný plán, co dál?

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

No to se nikdy nedovíme, co by se stalo, kdyby tanky nepřijely. Oni oni moc plán neměl. Ten, kdo ve společnosti předháněl jejich představy. Oni možná nějaké představy měli, Zdeněk Mlynář třeba mluví, ale spíš tedy ex post, o nějaké politické pluralitě, ale třeba v horizontu 10 let po roce 68 představovat si to jako nějaký kontrolovaný a tak jako řízený řízený proces, neotevření teda toho prostoru pro souboj různých politických sil, a k tomu už se přece schylovalo, sociální demokracie — a prostě formovaly se tady nějaké… Svaz vysokoškolských studentů, organizace nebo seskupení, které vlastně, i když to tak možná nenazývaly, ale ve skutečnosti hrály roli opozičních sil vůči komunistické straně. Čili především bych řekl, že opravdu to vedení spíš jako by dohánělo tu situaci a snažilo se v ní orientovat, a ještě ke všemu navzájem mezi sebou bojovali, takže žádný jasný plán, jak se zachovat, neměli.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

A existovalo několik variant, které měl Sovětský svaz v tom, jak by mohl ten demokratizační proces v Československu nakonec dopadnout? Nebo byla ta varianta toho zásahu vojenského tou jedinou?

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

No nebyla… Oni se v Moskvě rozhodovali relativně dlouho a Brežněv o tom vždycky znovu mluvil jako o obtížném rozhodnutí, které nakonec se ukázalo nezbytné, ale nebylo jednoduché. Dlouho byla představa, že se podaří přesvědčit to vedení KSČ, tedy aspoň jeho větší část k tomu, že to takhle dál nejde, že prostě vedení strany ztratilo kontrolu nad stranou a strana ztratila kontrolu nad společností, nad médií, a tak dále. A že je potřeba něco udělat, že jo. To bylo něco, k čemu se snažili to vedení KSČ dotlačit a asi je to pravda, že do jisté míry některé kroky třeba během těch jednání v Černé nad Tisou Dubčeka a spol. Brežněvovi slíbili určité personální změny ve vedení rozhlasu, televize, ministerstva vnitra, a tak dále. Ale pak je neudělali. Čili to bylo opravdu až to nejzazší řešení, ke kterému zkrátka se v polovině srpna rozhodli, že musí sáhnout.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pánové senátoři, při dnešních pietních akcích politici varovali před tím, aby se srpen 68 neopakoval v Bělorusku. Je to skutečně reálná hrozba dnešní doby, kdy Západ stojí jednoznačně na straně běloruské opozice?

 

Jiří OBERFALZER, místopředseda Senátu /ODS/

Tak Západ má možnosti velice limitované. To ten účinný, řekněme, vojenský zákrok je nemyslitelný, takže když se podíváme na případy kavkazských republik nebo východní Ukrajiny nebo Krymu, tak vidíme, že jediný co, může Západ dělat, je apelovat a snažit se nějakým způsobem oklešťovat možnosti prominentů nebo exponentů těch režimů. Já bych si strašně přál, aby Bělorusko bylo spíš nebo tyto události byly rokem 89 v Bělorusku. Ale nemyslím si, že to bude takhle snadné. V každém případě si myslím, že to je naprosto největší vzedmutí občanské společnosti v Bělorusku a že to dává určitý příslib. Pokud ti lidé vytrvají a bude to teda fyzicky možné, aby vytrvali, protože Lukašenko opravdu si nebere servítky, tak si myslím, že jsou schopní zlomit ten režim.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pane Dienstbiere, je obava o to, aby se neopakoval srpen 68 v Bělorusku oprávněná, opodstatněná? Co by z toho Putin měl, kdyby teď udělal něco podobného v Bělorusku, jako udělalo sovětské vedení v Československu v roce 68? Není pro Putina výhodnější mít Lukašenka, ale výrazně oslabeného v Bělorusku?

 

Jiří DIENSTBIER, senátor /ČSSD/

Já nevidím do hlavy Vladimiru Putinovi, co je pro ně lepší. Já si třeba myslím, že to, co udělali ve vztahu k Ukrajině, pro ně vlastně dlouhodobě výhodné není, protože Ukrajinci měli asi ve své většině docela blízko k Rusku, a to se naprosto změnilo tím zásahem, myslím si, že si postavili Ukrajince proti sobě, že si vlastně vytvořili až nepřátelský vztah se svým sousedem. Něco podobného by se možná mohlo stát, kdyby podobně postupovali vůči Bělorusku. To riziko tady asi do jisté míry je, protože je zjevné, že Rusko uplatňuje sféru vlivu, to znamená jakousi novou doktrinu omezené suverenity pro země ve svém prostoru, tak jaksi samo samo definuje. A to je něco, co by pro nás mělo být obecně nepřijatelné právě, protože jsme si to zažili na vlastní kůži jako národ, jako země. A měli bychom vlastně prosazovat suverenitu, právo každého státu, každého národa rozhodovat o sobě samotném. Já bych přál samozřejmě Bělorusům, aby spíše než srpen 68 to pro ně byl listopad 89 v nějakém jejich podání, podle jejich představ, protože by měli mít nárok na svobodu, na systém, který dodržuje lidská práva jednotlivých lidí v Bělorusku. Takže bych jim to samozřejmě také přál. Ale nemůžeme vyloučit asi v tuto chvíli téměř jakýkoliv scénář. A je pravda, že pokud by se Rusové rozhodli silově zasahovat v Bělorusku, tak vlastně asi nemáme k dispozici příliš mnoho jiných nástrojů než, jaké jsme uplatnili ve vztahu k tomu, co se stalo na Krymu a na východní Ukrajině. Není to jenom protest, jsou to například i sankce, které samozřejmě jsou jakýmsi spíše morálním postojem, apelem než nějakým řešením, bezprostředním řešením situace. A to, co možná bych ještě zdůraznil, je, že bychom měli posilovat mezinárodní instituce, na kterých byl po druhé světové válce postaven systém mezinárodního práva, které se vlastně v poslední době docela drolí. A není to bohužel vinou jenom nedemokratických zemí.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pane Tůmo, proč se v roce 68 západní státy a třeba Amerika nepostavila jednoznačně proti okupaci Československa? Měly tehdy západní státy svých starostí dost?

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Ano, měly svých starostí dost. Pan kolega Oberfalzer mluvil o apelech v tom roce 68, před srpnem neslyšeli jsme, nevedeme žádný apel ze Západu, žádné varování. Ani otevřené ani, řekněme, v zákulisí. Samozřejmě tu situaci v Československu americký ministr zahraničí třeba se sovětským velvyslancem ve Washingtonu probírali opakovaně od jara a dotazoval se na sovětské záměry, ale nikdy Moskvu Washington varoval před něčím takovým. Samozřejmě intervenci potom jak Spojené státy, tak další západní země odsoudily.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Ale vydrželo to tak…

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Ale to bylo víceméně všechno. Ono to mělo nějaké konsekvence. Vlastně paradoxně 21. srpna dopoledne měl prezident Johnson ohlásit, že navštíví Sovětský svaz v nejbližších týdnech, a že tam podepíše smlouvu o nešíření jaderných zbraní a že bude se jednat o té smlouvě, které se potom říkalo Salt 1. To všechno se odložilo, stalo se to potom za Nixona, o rok nebo 2 později. Ta intervence vlastně, mluvilo se o tom případě Ukrajiny, ale i v případě Československa znamenala zásadní zlom vztahu Čechů a Slováků vůči Rusku, který tradičně a historicky byl vcelku přátelský. Sice těch 20 let komunismu na tom asi leccos změnilo, spíš díky teda té domácí servilitě vůči všemu ruskému a sovětskému, ale je to taky něco, co asi dlouhodobě je spíš z hlediska Moskvy negativní, negativní výsledek té té intervence. Čili Západ opravdu a především Spojené státy rozhodně neviděly Československo, nemohly ho vidět jako spojence. Bylo to vnímáno jako záležitost, která zkrátka se odehrává uvnitř východního bloku. Henry Kissinger na jaře 69 v jednom memorandu se vyjádřil, co si Sověti dělají se svými spojenci, je jejich věc. Ale nemůžou se divit, že my je za to budeme kritizovat.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pánové, pozůstalí obětí a zranění z roku 68 se dočkali náhrady škody v roce 2005. Teprve teď je ve Sněmovně návrh na odškodnění pro oběti násilí z roku 69, kdy stáli Čechoslováci proti svým lidem. Proč to trvá tak dlouho, pane Oberfalzere?

 

Jiří OBERFALZER, místopředseda Senátu /ODS/

Já si myslím, že to trvá tak dlouho, protože není vůle, ale taky bych spravedlivě konstatoval, že za těch prvních aspoň 15 let novodobé historie České republiky byly naléhavější agendy. Zní to hloupě, ale bylo třeba transformovat celou společnost. A to, že teprve nyní si děláme pořádek v těchto věcech, je samozřejmě smutné, zejména s ohledem na to, jak pokračuje věk těch lidí, kterých se to týká, nebo dokonce jejich příbuzných. Nicméně přál bych si sám, aby to bylo rychleji, přál bych si sám, aby mnohem rychleji proběhly mnohé jiné věci, třeba zákon o třetím odboji. Taky bych si býval přál, abychom měli církevní restituce za sebou již v devadesátých letech, a to bych asi měl delší seznam. Nemám pro to žádné vysvětlení.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pane Dienstbiere, vy pro to nějaké vysvětlení máte?

 

Jiří DIENSTBIER, senátor /ČSSD/

Já si myslím, že nějaké vysvětlení asi by se najít dalo, protože hned zkraje devadesátých let, když se přijímaly různé restituční a rehabilitační zákony, tak se vedla diskuze, jak daleko má odškodnění jít. Protože vše, co se každému stalo za těch 40 let, prostě není možné odškodnit, takže vždycky je to nějaká úvaha tedy, co bylo tak intenzivní zásah do práv nějakých lidí.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

A zasloužili si podle vás oběti, zranění a jejich pozůstalí nějaké odškodnění z roku 69, nebo ne?

 

Jiří DIENSTBIER, senátor /ČSSD/

Asi se nedá říct, že ne, ale pak je otázka, co všechno by si zasloužilo odškodnění.

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

Pane Tůmo, kolika lidí by se to týkalo? Vy to určitě víte z hlavy, kolik lidí bylo…

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

Neřeknu to přesně, ale je to, řekněme, několik desítek lidí, bylo 5 mrtvých a 30, 40 vážně zraněných…

 

Světlana WITOWSKÁ, moderátorka

To není nějaká základní položka v rozpočtu.

 

Oldřich TŮMA, historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR

To by rozhodně nebylo. Já musím říct, že jsem se snažil, a dokonce s některými politiky jsem o tom mluvil prosadit už před 10, možná 20 lety tu myšlenku odškodnění těch postižených ze srpna 69, ale v zásadě o tom nebyl zájem.

 

 

Mohlo by se vám líbit...