Olympijská loterie v Česku

Olympiáda vrcholí. Naši sportovci se vracejí, někteří s medailí, většina bez. Určitě nás čeká diskuse, zda jsme byli úspěšní či neúspěšní. Obojí je pravda, naše očekávání se nenaplnila na sto procent, ale v relativním měřítku, vzhledem k velikosti naší země, není výsledek zase tak špatný.

Kromě výsledků přijde ovšem ještě jedna tradiční debata, a sice o systému sportovní výchovy a o financování sportu. V červnu tohoto roku jsme byli s naším výborem na jednání v britském parlamentu. Kromě jiných témat jsme se také dotkli financování kultury a sportu ve Spojeném království. Odpověď byla prostá. Tyto společenské potřeby pokrývají výnosy ze státní loterie. Dozvěděli jsme se také, že na olympiádu nejde ze státního rozpočtu ani libra. Některé vratné investice financoval Londýn a zbytek pokryly výnosy loterie.

V tomto světle opět vyniká tragický příběh naší Sazky. On to nebyl špatný nápad, věnovat tuto zlatonosnou slípku přímo sportovcům. Je logické očekávat, že přece oni sami si nejlépe ohlídají prostředky pro svou činnost, pro svou budoucnost. A, chyba lávky!, neohlídali.

Na příběhu Sazky se ukázalo, že ochota ucházet se o osobní podíl na veřejných penězích (čili zlodějina) není vlastní jen politikům. Je to nemoc nemalé části naší společnosti.

Sazka dnes už sportovcům nepatří. Firma určitě bude sport sponzorovat, ale už jen menší částí svých výnosů. Stát na plné pokrytí potřeb sportovních jednot nemá. Nová loterie se v našem konzervativním prostředí vedle zavedené Sazky asi nechytí.

A teď babo raď! Hušák nám už neporadí, ten si poradil sám a s tím si vystačí. Dlouho, předlouho se budeme léčit z následků z naší minulosti…

Ale abych nezapomněl na naše olympioniky: Sláva vítězům, čest poraženým!