Rozhodujme se podle zdravého rozumu

V novém čísle časopisu Senát (https://bit.ly/37JdVl2) si můžete přečíst rozhovor s místopředsedou Senátu Jiřím Oberfalzerem:

Od mládí se věnuje divadlu, v Senátu je od roku 2004, místopředsedou od roku 2018 a náhlá ztráta předsedy Senátu a přítele Jaroslava Kubery ho hluboce zasáhla. Jiří Oberfalzer apeluje na zdravý rozum a varuje před populismem.

  • Pane místopředsedo, před pár dny náhle zemřel předseda Senátu a Váš stranický kolega Jaroslav Kubera…

Opustil nás výborný kamarád a kolega, jsme z toho smutní. Byl srdečný, společenský, přátelský, člověk ho musel mít rád. Nemuseli jste s ním souhlasit a ani on nemusel souhlasit s Vámi, ale nikdy nepromítal politické názory do osobních vztahů.

  • Pamatujete si, kdy jste se s ním setkal poprvé?

Bylo to v Teplicích, v prvních letech tohoto tisíciletí. Jezdil jsem tam ke svému spolužákovi Zdeňkovi Hronovi, má tam stomatologickou praxi. Jarda tam chodil taky. Seznámili jsme se ve Zdeňkově kanceláři, Jarda měl pusu olepenou zubařskou hmotou po snímání otisků a samozřejmě kouřil jednu za druhou.

  • Byl jste to právě Vy, kdo si vzal režijně a dramaturgicky na starosti průběh pietního shromáždění k uctění památky pana předsedy v Rudolfinu…

Pracovali jsme na programu s Petrem Kostkou, ředitelem kanceláře předsedy a zejména se Severočeskou filharmonií z Teplic. Chtěli jsme, aby šlo o důstojné, ale nikoli chmurné rozloučení. O laskavý humor se postaral Tomáš Töpfer a také šéfdirigent filharmonie. Přemysl Sobotka měl hlavní projev, v němž shrnul jak politický, tak i lidský odkaz. Závěr vlastně obstaral Jarda sám, byla to nahrávka Mackie Messera v jeho podání. Podle ohlasů účastníků se nám náš záměr zdařil.

  • Hrál jste v mnoha divadelních inscenacích. Zároveň jste vystudoval matfyz. Jaká vede cesta ze světa faktů a čísel do uměleckého prostředí?

Nebyla to cesta z jednoho světa do druhého, ty cesty byly souběžné. Nadto matematika a fyzika, to nejsou čísla, to je logika, systém myšlení a myšlení v systému. Divila byste se, že v divadle se tyto schopnosti také hodí.

  • Matematiku jste také učil, patřil jste mezi zastánce povinné maturitní zkoušky? (Pozn. red.: její zavedení se aktuálně odkládá)

Nejsem absolventem učitelského, ale vědeckého zaměření fyziky, ale na jeden školní rok jsem si zkusil stoupnout za katedru. Jsem rozhodně zastáncem toho, aby byla maturita z matematiky povinná na všeobecných středních školách, zejména na takových, které generují studenty vysokých škol. Matematiku, logické myšlení,  geometrii a představivost potřebují zvláště studenti exaktních a přírodních věd, architektury, ale určitě prospívá i medicíně i jiným spíše přírodovědným oborům. Bez maturity z matematiky by tito studenti měli na vysoké škole vážné problémy. Samozřejmě, pokud chce být někdo malířem či muzikantem, nemá cenu, aby se trápil matematikou.

  • Jak se díváte na obecné diskuse kolem toho, jak by maturita měla vypadat? Často se řeší, co by mělo, či nemělo být povinné…

Studium se stále více degraduje a není vzácná otázka, k čemu maturita vůbec je, když vám prakticky nic nezaručuje. Za první republiky byla maturita skoro jako diplom, se kterým jste se mohla ucházet o vyšší úřednická místa. Dneska to není skoro nic, hezký papír pro rodiče. Obecně bych řekl, že školství destruuje soustavný sled reforem, téměř vždy protichůdných.

  • Je tedy podle Vás důležitější praxe než škola?

Řešil jsem jednou, nakonec úspěšně, problém zaměstnanců České správy sociálního zabezpečení, kde náběh služebního zákona znamenal, že několik set pracovníků nebylo kvůli nedostatečnému vzdělání převedeno do státní služby. Pravda, bylo překvapivé, kolik lidí je tam pouze se základním vzděláním, ale jestli dokázali třeba dvacet, třicet let vykonávat svou práci ke spokojenosti úřadů a klientů, právem se tázali, proč najednou nevyhovují. Patnáctiletá, dvacetiletá praxe je podle mne víc než jakékoliv vzdělání. Zavádíme požadavky, kterými naháníme lidi ve zralém věku do škol, kde si opatřují bakalářský titul, aby mohli dělat to, co dělali bez problémů dosud. Přitom postačuje diplom z úplně libovolné školy. Ten titul tam nějak získají, ale jeho přínos pro jejich odbornost je fakticky mizivý. S tímto formalismem opravdu nesouhlasím.

  •   V Senátu jste od roku 2004, změnila se za tu dobu Vaše práce?

Změna je v určitém smyslu pozitivní, pokud se budeme bavit o záležitostech, s nimiž se na mě obracejí voliči. Už je méně těch, kteří hledají pomoc u senátora, když všechny úřední možnosti vyčerpali. Dneska už přicházejí spíše s otevřenými kauzami, kde je prostor nějakým způsobem pomoci. Ať už zastáním, přímluvou nebo jen upozorněním na problém. Co se týče legislativní činnosti, myslím, že polevilo chrlení zákonů, kdy největším chrličem legislativních návrhů byla vláda Mirka Topolánka (pozn. red.: vláda v letech 2007 až 2009).  Pro mě osobně se v Senátu spíš měnilo mé zaměření, působil jsem postupně ve Výboru pro evropské záležitosti, Ústavně právním výboru a Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu a lidská práva a petice. Osobně jsem asi osm let vedl Komisi pro sdělovací prostředky a později Mandátový a imunitní výbor.

  •   A co je podle Vás negativní?

Nesouhlasím s tím, že se zákonem řeší každý detail. Uvedu příklad: Neustále přijímáme novelu mezinárodní úmluvy proti dopingu, protože se každou chvíli objeví nová látka, kterou se orgány potírající doping naučily identifikovat a analyzovat. A my to musíme doplňovat do zákona. Proč to řešit zákonem? To je zcela nadbytečné. Jarda Kubera například správně říkal, že máme přestat se specifikací toho, co všechno se nesmí za volantem. Stačí říct, že se řidič musí věnovat řízení. Musí jezdit úměrně tomu, jaké jsou povětrnostní podmínky, svým schopnostem a stavu svého vozidla. A to zahrnuje skoro vše, co je třeba kontrolovat. Přece je jasné, že nemůžete při řízení psát sms nebo jíst. Zdravý rozum je ústřední heslo, které používám jako své politické krédo.

  • V poslední době se hodně debatuje o ústavních změnách, ať už o zavedení práva bránit život zbraní, nebo zavedení celostátního referenda. Jak se díváte na zásahy do ústavy?

Nepovažuji je za nemožné ani nepřípustné, ale myslím si, že by měly být úsporné a opatrné. Jak už jsme se bavili před chvílí, příliš mnoho dodatků vede k nutnosti dalšího zpřesňování a postupné řetězové reakci. Některé principy by měly být zakotveny obecně, a kde jinde než v základním zákonu?

  • A co například přímá volba prezidenta?

To je podle mě změna ústavy, která se nepovedla. Upozorňovali na to všichni ústavní právníci, že do našeho parlamentního systému přímá volba nepatří. Rozhodování lidu je sice populární, ale nezaručuje optimální výsledek. Voliči neuvažují o prezidentovi jako o osobě dělné a odpovědné vůči parlamentu i vládě, potažmo státu jako takovému. Chtějí mít solitér, samovládce, autoritu, která všechny ostatní umravní nebo kterou všichni milují. To ale parlamentní demokracie, jakou máme zakotvenu v ústavě, neumožňuje ani nepotřebuje.

  • Zajímají Vás evropská témata. Souhlasíte s Vaším stranickým kolegou a exsenátorem Tomášem Grulichem, že brexit je „hozená rukavice“ pro Velkou Británii?

Možná spíš pro EU. Pro Velkou Británii je to šance, že si budou rozhodovat o svých věcech sami. Byla to šance i pro EU, aby si uvědomila, jaké protireakce vyvolává počínání Bruselu, který se příliš často zhlíží v naprostých podružnostech a není schopen rozlišit zásadní věci. Když se u nás schvalovala Lisabonská smlouva, chodili za námi různí velvyslanci, abychom ji schválili. A operovali tím, že Evropa potřebuje větší efektivitu v rozhodování.

  • Takže slova o efektivitě se nenaplnila?

Přišla imigrační krize a efektivitu Evropa opravdu neukázala. Nedokázala najít účinné a rychlé řešení. Dva roky trvalo evropským lídrům, než přišli se závěrem, že by se měly zřídit hotspoty. Ale to je přece první věc, kterou měli udělat, zvýšit kontrolu, posílit organizaci imigračního řízení a ostrahu vnějších hranic. Stále se vymýšlí, jak řešit následky, a ne příčinu. Angela Merkelová pozve milion imigrantů do Německa a pak tlačí na ostatní země, ať si je přeberou. Budu parafrázovat Miloše Zemana: Když někoho pozvu na večeři, tak pak nezvoním u sousedů, ať mu ji uvaří.

  • Je podle Vás Evropa na rozcestí? Tak zněl název česko-polské odborné konference, kterou jste v loňském roce v Senátu pořádal.

Jistým způsobem ano. Chybí jí některé sebezáchovné mechanismy, chybí zdravý rozum, řeší se podružnosti jako regulace vysavačů, anebo chiméry, jako je bezuhlíková ekonomika a elektromobilita. Evropa přitom neřeší svou konkurenceschopnost v globálním měřítku. Roste obrovská mocnost v podobě Číny. Američané ještě drží krok, i když trošku kulhají, ale Evropa se vůbec nestará.

  • Pokud se vrátíme k práci v horní komoře, na Senát se často obracejí lidé prostřednictvím petic, sám jste byl členem senátního petičního výboru. Co si myslíte o hranici deseti tisíc podpisů, která je nutná pro to, aby se danou problematikou zabývalo celé plénum?

Je to nesmyslné, je to příliš nízký práh. Plénum se pak zabývá otázkami čistě lokálního či regionálního charakteru. Senát jako celek by měl ale řešit věci, které mají národní či nadregionální význam. Všechny petice pod deset tisíc by podle mě měl vypořádat výbor sám, nad deset tisíc bych uspořádal veřejné slyšení výboru a teprve nad padesát tisíc bych je předložil k projednání v plénu. Samozřejmě by se Senát mohl kdykoliv usnést, že se bude zabývat i peticí, která potřebný počet hlasů nesplňuje, ale nemá to být automatické.

  • Zaslechla jsem, že jste studenty při společné besedě zkoušel z autorů známých citátů vztahujících se k demokracii. Váš nejoblíbenější citát?

Na dnešek se docela hodí: „Demokracie nesmí jít tak daleko, aby se v rodině hlasovalo, kdo je otec.“ (Willy Brandt)

Ale dovolte ještě jeden, ten miluji: „Jediný statek, který je spravedlivě rozdělen, je lidský rozum. Nikdo si nestěžuje, že ho má málo.“ (Michel de Montaigne)

Mohlo by se vám líbit...