Novoroční úvodník Jiřího Oberfalzera v Našich novinách
V červnu tohoto roku to bude 35 let od prvních demokratických voleb po skončení 2. světové války. (Schválně říkám prvních, protože volby v roce 1946 nebyly demokratické. V Košicích v dubnu 1945 se totiž představitelé západního a východního exilu domluvili na zákazu národních socialistů a agrárníků. Šlo tedy o první zásadní omezení svobodné volby hned na počátku poválečné éry.)
Polistopadovou dobu spojovala většina občanů s velkým očekáváním. Nechme stranou zda a jak byla tato očekávání reálná. Byli jsme začátečníci ve fungování demokratického státu, neregulované a diverzifikované ekonomiky. Učení v těchto praktických disciplínách bylo mnohdy bolestné a rozhodně to nešlo samo. Přesto si myslím, že jsme dosáhli hodně. A doufám, že to základní, což jsou zejména lidské svobody a práva, si už nenecháme vzít.
Co jsme vše za těch 35 let zažili a dokázali překonat? Je toho hodně: tři ekonomické krize, vesměs evropského nebo globálního rozměru. Pandemii, která prokázala, jak málo jsme připraveni na nečekaný cizí zásah do fungování státu a hospodářství v tak masovém rozsahu.
Zažili jsme 4 pády vlády, 3 úřednické vlády, 3 vlády bez důvěry (byly u moci vždy jen krátce), 4 menšinové vlády. Celé funkční období dokončily jen vlády Klausova (z roku 1992), Zemanova (1998), vláda ČSSD (2002), ale se třemi premiéry (Špidla, Gross, Paroubek) a Babišova vláda (2018). Připočteme-li současnou vládu, je to 5 dovládnutých období.
Úspěšnější, co do trvání, byly vlády levicové a později populistické (to hlavně díky podpoře prezidenta Zemana).
Na malé stabilitě naší politické scény má lví podíl rozpolcení společnosti. Vždyť většinovou vládu s důvěrou Sněmovny jsme měli jen šestkrát. Nejdramatičtější byl volební výsledek v roce 2006, kdy měly strany středopravé 100 mandátů a levicové také 100. Plus mínus plichta to jinak byla většinou. Přesto lze říci, že se naše demokracie zkvalitňovala.
Nevím, jak dlouho můžeme počítat postkomunistickou éru. Svým způsobem pozoruji následky komunismu dodnes. Nezbavili jsme se docela klientelismu (a to na všech úrovních, žel i té občanské) a upřednostňování státního paternalismu. Při každé možné příležitosti voláme po pomoci státu, ať mrzne, nebo padají banky v Americe, nebo málo sněží. Skoro vůbec nepočítáme s rezervami.
Za tento stav ovšem nemůže jen komunistická minulost, ale i novodobé politické strany, které tato očekávání povzbuzují, neboť v nich vidí jedinečnou příležitost k volebnímu zisku. Místo, abychom lidi vedli k samostatnosti a soběstačnosti, rozdáváme před volbami, co se dá: třeba Paroubkovo pastelkovné, nebo Babišovy valorizace důchodů v čase, kdy je inflace téměř nulová. Tato podbízivost bohužel nalézá podporu napříč poltickým spektrem.
V dobách, kdy jsou občané rozděleni zhruba na dvě názorové poloviny, je poměrný systém velkým problémem. Všimněme si třeba situace na Slovensku, kterou v mírnějším provedení kopírujeme. Totalitárního vládce (Mečiar, Fico) může porazit jen široká, názorově ne zcela sourodá koalice, často se slabou většinou. Ta nedovládne a nastupuje opět strana vůdců s totalitárními sklony.
35 let se učíme demokracii a občanské společnosti, osobní odpovědnosti a odvaze podnikat. Pomalu se to daří, ale spíše u mladší generace, což není nelogické. Nyní je na nás, vytvořit prostor těm odvážným, kteří mají chuť vzít svůj osud do svých rukou. V hodně věcech nás limitovala minulost i slabé postavení ve světové konkurenci. V mnoha se limitujeme sami. Ještě stále více rozvíjíme byrokracii než princi podpory schopných, než abychom se učili, jak jim aspoň nepřekážet.
Máme hodně nesplněných domácích úkolů a důležité je, zda si to dokážeme připustit a zda chceme své ztráty dohnat. Za důkladný samostatný ekonomický rozbor by jistě stála efektivita využití evropských fondů. Zejména když můžeme porovnat, jakou dokázali Poláci vybudovat dálniční síť z evropských zdrojů, zatímco my dosud nemáme hotovou ani tu páteřní ani návaznost na hlavní evropské dálniční tahy.
Tento přehled faktů a událostí možná vyznívá chmurně. To určitě není mým záměrem. Přesto přese všechno, co zbývá udělat či dohnat zrychleným úsilím, jsme za ty roku od listopadu 1989 ušli pořádný kus cesty. Dokázali jsme nemálo. Podívejme se na tvář našich měst, na úroveň služeb a obchodů, produktivita práce sice pomalu, ale přece jen roste. V dlouhodobé tendenci roste i náš hrubý domácí produkt a rostou i naše reálné mzdy. Naše země funguje, nebojíme se o své svobody a přeme se spíše o kvalitu než kvantitu demokracie.
Máme všechny předpoklady být úspěšní, stačí jen myslet na to, z čeho pramení blahobyt společnosti. Je to pracovitost, odvaha, vynalézavost a mysl nezatížená stereotypy. To buď v lidech zadusíme nebo podpoříme a zužitkujeme ke prospěchu všech.
Co bych si já přál zejména, to je více kulturnosti v širokém slova smyslu a hlubší mravní základ celé společnosti.
Začal jsem letošním 35. výročím svobodných voleb v roce 1990. Tehdy na celé čáře zvítězilo Občanské fórum. Už nikdy potom nebyla naše společnost tak jednotná. Pojďme využít podzimních voleb v tomto roce k tomu, abychom si vzpomněli na své ideály té doby, a znovu si uvědomili, co je pro náš spokojený a úspěšný život v této zemi nejdůležitější, co nás může dál posunout k vyspělému světu, kam jsme se tehdy vydali.
Přeji vše dobré do nového roku.
Jiří Oberfalzer