V Kolíně a Lošanech jsme uctili památku Václava Morávka a Josefa Mašína
V Kolíně u pamětní desky hrdiny protifašistického odboje Václava Morávka a v Lošanech u pomníku Josefa Mašína se letos opět konaly pietní akty k uctění památky hrdinů proti totalitě. Byl jsem požádán o krátkou promluvu o štábním kapitánovi V. Morávkovi:Vážené dámy, vážení pánové!
Troufám si věřit, že se nikoho nedotknu, když budu osobu štábního kapitána Václava Morávka charakterizovat poněkud lidově a řeknu, že to byl frajer a fanfarón v tom nejlepším slova smyslu. Neuvěřitelně statečný a kurážný člověk, který se vysmíval smrti i strachu z ní, těm nejmocnějším zbraním a po zuby ozbrojeným oddílům okupantů a tyranů. Byl to skutečný mušketýr, jak se spolu s Balabánem a Mašínem původně nazývali. Byli to právě oni, tři králové, kdo po likvidaci generálských špiček Obrany národa přebírají štafetu domácího odboje, posílají zprávy Spojencům, organizují útěky do zahraničí a sabotáže. Morávek vydává ilegální tisk a občas si neodpustí ani ztřeštěně odvážný kousek, kterým provokuje Gestapo. To vše v letech, kdy vyhlídky na konečný úspěch jsou minimální. Není divu, že se stává nejhledanějším mužem Protektorátu. Jeho životní příběh i posmrtné osudy ukazují všechen lesk a bídu naší moderní české historie.
Morávek jako představitel nekomunistického odboje měl být po nástupu komunistů k moci zapomenut, vytěsněn, vymazán z paměti. Nestalo se tak, na to byla jeho stopa příliš výrazná, ale ruku na srdce – ani porevoluční doba takhle jednoznačně nezpochybnitelným osobnostem nevěnovala dost pozornosti. Zlo i dobro relativizujeme, bojíme se silných slov a patosu, stateční a obětaví lidé nás zneklidňují svým příkladem, který nás vyrušuje z našeho pohodlí. V Polsku by byly o Morávkovi natočeny již tři celovečerní filmy, v Maďarsku by měl dva pomníky. Přitom po vzorech a příkladech podvědomě prahneme, jenže kult svatých jsme opustili a příklady hrdinů jsou příliš náročné. Tak se upínáme k jepičím celebritám, případně k blouznivým politickým vůdcům a pochopitelně býváváme trpce zklamáni.
Morávkova výzva je náročná, nikoli však nenaplnitelná. Jeho hlavní předností bylo to, že se neptal, co dělají ostatní, ale co v dané situaci má udělat on. Nešel s davem, nezkoumal, zda se to vyplatí, zda má naději na úspěch, zda raději nepočkat za bukem, ale konal, jak pokládal v daném čase za správné. Jak sám prohlásil, věřil v Boha a ve své pistole. V řád mimo sebe a ve schopnosti, kterými byl sám nadán. Podíváme-li se na dění u nás i ve světě, možná nám právě tyto dvě víry často chybí: víra v náš existenční přesah a konec konců i v sebe samotné.
Hrdinové nám komplikují život, ale buďme jim za to vděčni. Žádný dobrý čin nebude zapomenut, žádné splněné poslání nepřijde vniveč, jen to občas trvá déle, než bychom si přáli a než by bylo spravedlivé. V případě Václava Morávka byla naše paměť uchována. Kéž je tomu tak i v případě dalších statečných žen a mužů, kteří vždy stáli na správné straně.
Děkuji všem organizátorům tohoto shromáždění, zejména Společnosti Václava Morávka, že bdí nad památkou a odkazem tohoto velkého hrdiny, dělají tak práci pro celý národ a pro generace, které přijdou po nás.
