Mezinárodní konference „Orwellovy výzvy dnešku“

V rámci mezinárodního projektu Mene Tekel se 27. února v Senátu konala konference „Orwellovy výzvy dnešku“, nad níž převzal záštitu a s úvodním projevem vystoupil místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer:

Každá totalita se opírala, opírá a bude opírat o to, že prosazuje „dobro“, že buduje ten konečně pravý „Ráj na zemi“, že chce člověka definitivně „osvobodit“ od jha dosavadního systému, od otroctví, vykořisťování a bídy. Ale dříve nebo později jej osvobodí zejména od jeho statků, od zastávaných hodnot, nejhlubšího přesvědčení a nakonec i vlastní vůle.

Komunismus jako program jak nalinkovat svět podle vysněného mustru a vtěsnat člověka do jeho škatulek, vnutit mu centrálně stanovené „dobro“ a trvat na něm, ať o to stojí, nebo nestojí, a ať to stojí, co stojí, – tento komunismus není nijak překonanou etapou dějin, ale vždy připraveným ohrožením svobody, které je více či méně aktuální po celém světě. Z této perspektivy je téma dnešní konference – „Orwellovy výzvy dnešku“ – zvoleno velmi příznačně.

George Orwell byl vizionář, své vize ale důsledně opíral o jevy pozorované kolem sebe. S až geniální jasnozřivostí odkryl podstatu Velkého bratra, bachaře: totalitního pečovatelského státu, který ve svém nároku na celého člověka, jeho činy, názory i myšlení, potřebuje kontrolovat a obnažovat nejen sféru veřejnou, ale i tu nejintimnější: soukromou.

Potřebuje člověka nahého a osamělého, neboť tak se s ním nejlépe manipuluje. Eviduje, dohlíží, odkrývá a potírá všechny jeho přestupky a odchylky od nadiktovaného programu.

Povolanější než já se budou zabývat právními nebo informačními signály totalitního myšlení. Já bych rád Vaši pozornost nasměroval ještě k jiné Orwellem odkryté, bohužel možná trochu opomíjené indicii totalitářů, oněch držitelů jediné a definitivní Pravdy. Tu Pravdu musíme sdílet a plně respektovat, ale to nestačí: potřebujeme také obecně sdílenou lež, nepřítele, kterého musíme loajálně nenávidět. Naše přirozené pochybnosti a zvažování, zda se v podpoře té či oné „zjevené pravdy“ nemýlíme, jsou zcela nepatřičné, ba spíše nebezpečné. Musíme milovat i nenávidět, jak je nám uloženo. Ano, mluvím o slavných Dvouminutovkách a Týdnech nenávisti.

Dovolte mi krátký citát z Orwellova díla „1984“: „Když se konaly veřejné procesy, zastupovala Svaz mládeže v hlídkách, které od rána do noci postávaly kolem soudů a chvílemi skandovaly: »Smrt zrádcům!« Při Dvouminutovce nenávisti vždycky nad všemi ostatními vynikala tím, jak pokřikovala nadávky na Goldsteina. Přitom měla jen nejmlhavější tušení, kdo Goldstein vlastně je a jaké názory má zosobňovat.“

Obávám se, že podobného jevu – veřejného odsuzování lidí, které vlastně moc neznáme – jsme dnes svědky po celém světě. Někdo je onálepkován a označen jako veřejný nepřítel, jako škůdce té či oné svaté věci, jako skrytý zločinec.

Následuje Týden nenávisti. Nenávidí se z nadšení, pro dobrou věc. Nediskutujeme, nepřemýšlíme, nezvažujeme pro ani proti, ale prostě a jednoduše nenávidíme, ostrakizujeme v harmonickém souladu s davem.

Známe to samozřejmě dobře z naší vlastní historie. Veřejně odsouzeni museli být parašutisté, Milada Horáková, naši letci v RAF, intelektuálové, chartisté atd. Bylo to organizováno státní mocí, nenávidělo se hlavně ze strachu o svou práci, o děti a jejich vzdělání a společenské uplatnění. Milovány zas musely být Sovětský svaz, světová socialistická soustava, KSČ, socialismus, dělnická třída, těm všem se vzdával hold v masových shromážděních lidu. Pozor na toho, kdo chyběl!

Snad se nebudete zlobit, když se na tomto místě zmíním o dvou konkrétních, současných případech, o dvou osobách, které upadly do stoupy skupinového odsudku. Především je to Hana Lipovská, ekonomka, skutečný konzervativec, který oponuje naší stále se socializující veřejné správě. Katolička, která se nebojí hájit kořeny naší křesťanské civilizace. Ve svých vyjádřeních kritizuje kde co, vládu a její politiku, ale také třeba Českou televizi. Povstala na obranu Petra Piťhy, když byl terčem agresivních útoků za své kázání proti Istanbulské úmluvě. (Mimochodem, předevčírem jakoby k výročí Vítězného února, ji slovenský parlament drtivou většinou odmítl. GRATULUJI!) Hana Lipovská, podle mnohých, nesmí být členem rady České televize, protože má jiný názor než druzí. A proti takovým je třeba se semknout.

Vážím si lidí, kteří aktivně vystupují za nápravu našeho veřejného života a brání totalizaci naší společnosti, ale nesmějí se sami chovat obdobně. V tomto světle se mi jeví nepřijatelnou i kampaň proti Stanislavu Křečkovi. Ano, je to socialista, člověk mně osobně myšlenkově vzdálený, ale byl demokraticky zvolen, sborem, který sám také vzešel z demokratických voleb, a i když se nám jeho složení nelíbí, musíme jej respektovat. Měli bychom rozlišovat mezi jmenováním a volbou. Je to velký rozdíl.

Zabydluje se v naší západní civilizaci nedobrý zvyk, že po volbách ihned demonstrujeme proti jejich výsledku. Tak se v Česku demonstruje proti prezidentu Zemanovi vzápětí, co byl zvolen, ve Spojených státech proti prezidentu Trumpovi, opět hned po volbách. V Británii proti výsledku referenda. Evropská unie protestuje proti výsledku voleb tu v Rakousku, tu v Maďarsku, tu v Polsku.

Centra pro lásku a nenávist nám ukládají, jaké máme mít postoje, a na masových shromážděních za ně demonstrují. Není to tak trochu Orwell?

Nic proti svobodě slova a shromažďování, je to největší výdobytek listopadu´89. Ale demokracie je podle mne především respekt k názoru většiny. Demokracie po nás také žádá trpělivost. Nemůže být všechno hned podle nás, dokonce ani tehdy, když máme pravdu. Svou pravdu musíme prosadit v souladu s demokratickými pravidly, ne proti nim. Přiznám se, že mi často uniká ten okamžik, kdy se kampaň proti nějakému názoru překlápí v kampaň proti člověku, který ten názor zastává. Personifikace je oblíbený nástroj neférového boje. Lépe se nenávidí člověk než jeho postoj.

Ano, je mi jasné, že se pouštím na tenký led, protože rozdíl mezi těmito jevy je velice subtilní a hodně záleží na každém posluchači, co si v těchto tezích představí přednostně a zda je schopen vzít v úvahu i druhý úhel pohledu. Ale skutečně si myslím, že Dvouminutovky a Týdny nenávisti jsou symptomem nemocné společnosti, ať jsou namířeny proti komukoli, i proti mým politickým oponentům. To je pro mě jedna z Orwellových výzev dnešku. Važme si demokracie se všemi jejími nedostatky, i když nám právě zrovna nehraje do karet.

Děkuji za pozornost.