Novoroční rozhovor pro Podbrdské noviny

Je za námi rok 2019, v němž došlo k posunu ve společnosti, co se týká chuti demonstrovat na náměstích za mravní a jiné principy. Ovšem, demonstrace jsou jedna věc, a svobodně vyjádřená vůle občanů ve volbách věc úplně jiná. Občané mají právo projevovat svůj názor, nikdo je za to nemydlí obuškem, ovšem, je taky právo svobodně zvolených zástupců si z těchto názorů nic nedělat. A to je má první otázka pro senátora Jiřího Oberfalzera, který má za sebou polovinu svého volebního období.

* Ovlivní masové protesty nějakým způsobem politiku? Premiér si z nich celkem nic nedělá, ministryně spravedlnosti, kvůli které se vše rozpoutalo, na ně vůbec nereaguje… Je to v pořádku? Jsme tedy demokratická země, či nám ještě do toho hodně schází?

Všechno má nějaký vliv a působí na nás, i když třeba nevidíme bezprostřední účinek. Vzpomeňme na výrok Václava Havla, že věci se mají dělat ne nutně jen proto, že vedou k úspěchu, ale především proto, že jsou správné. Andrej Babiš vychází z toho, že k rezignaci ho nikdo nemůže donutit, když on sám nechce. Má za sebou volební výsledek a prezidenta republiky, který mu dává neomezený čas pro vyřešení jeho osobních problémů nebo spíš pro jejich promlčení. A také stále spoustu občanů, kteří uvěřili a stále věří tomu, že pochybnosti o legálním počínání Babiše a Agrofertu neexistují, že jsou jen uměle vyvolanou kampaní politických odpůrců.
Demokratická země stále jsme, i když začínám mít obavy. Situaci, jakou dnes zažíváme, umožňuje mj. eliminace kontrolní funkce médií. Například Mladá fronta nechává svého majitele v klidu. To by se před jejím zakoupením nikdy nestalo, aby politik, který je podezřelý z nepravostí, nebyl denně propírán na titulních stránkách. Po takových politicích jdou média jako policejní psi, když jsou na stopě.
Sérii demonstrací způsobila účelová výměna ministryně spravedlnosti. Šlo o obavu, že může odstranit nejvyššího státního zástupce a tím zastavit i stíhání Andreje Babiše. To se sice nestalo, ale změny v soustavě prokuratury na nižších úrovních probíhají a u policie dokonce na všech úrovních.
Za těchto okolností není vůle ani odvaha řádně skutky premiéra vyšetřovat.
Takový stav věcí už ale má povahu mafiánského státu.

* Masové protesty vedly před 30 lety k pádu komunistického režimu a KSČ se vzdala vedoucí politické funkce. Proč tehdy ano, a dnes ne?

Klíčovým momentem zlomu tehdy byla generální stávka. Byla masová, a i když trvala jen 2 hodiny, komunisté dostali jasnou zprávu z celé republiky, že za nimi už prakticky nikdo nestojí. Že za nimi nestála ani Moskva, to věděli už od návštěvy Michaila Gorbačova. Nemohli proto sáhnout ke svému oblíbenému nástroji politické diskuse: brutálnímu násilí. Obrátilo by se to proti nim.
V demokratických poměrech jsou demonstrace běžné, někdy vedou ke změně politiky, někdy i ke změně vlády. V případě našeho premiéra je zde ještě jedna důležitá okolnost. Standardní politické strany stojí za svým lídrem, jen dokud to neohrožuje pověst celé strany. Tak musel odejít z čela ČSSD Vladimír Špidla, ačkoli nic neprovedl, strana ztrácela podporu. Musel odejít i Stanislav Gross, nedokázal věrohodně vysvětlit původ peněz k nákupu bytu na Barrandově (šlo o něco přes 1 milion korun). Musel nakonec odstoupit i Jiří Paroubek, protože jeho politický styl už nesliboval dostatečnou veřejnou podporu strany, která sice pod jeho vedením vyhrála volby, ale málo.
Stejně tak byl kongresem ODS odstaven i Václav Klaus, strana už hodně ztrácela a neměla sílu porazit sociální demokraty. Musel odstoupit Mirek Topolánek pro svoji prostořekost (urazil Židy a homosexuály) a nakonec musel rezignovat i Petr Nečas kvůli vyfabrikovaným podezřením, z nichž se nakonec zrodily jen kabelky paní Nagyové. I jeho setrvání ve funkci premiéra by mohlo stranu poškodit.
Ve všech těchto případech se o odchod předsedy postaraly samy strany. Nechtěly dopustit, aby je jejich předseda dál potápěl.
A to je další ohled, který pro Andreje Babiše neplatí. Jeho hnutí si nedovolí proti němu cokoli podniknout, členové jsou spíš jako zaměstnanci (skoro rukojmí) a budou držet „lajnu“, dokud bude třeba. Veškerá reputace ANO tkví v podpoře Andreje Babiše a schopnosti Marka Prchala (jeho PR poradce a mediálního stratéga) eliminovat jakékoli pochybnosti o poctivosti premiéra. ANO nemá žádnou ideologii kromě ekonomických zájmů Agrofertu. Až Andrej Babiš padne, zhroutí se celá strana, nemá na čem pokračovat. Nemá samoregulující mechanismy.

* Ty sám jako mladý jsi na jedné fotce krátce po sametové revoluci vidět ve společnosti prezidenta Václava Havla. Zúčastnil ses protestů v roce 1989?

Podepsal jsem petici za propuštění Václava Havla, petici Několik vět. Byl jsem na řadě demonstrací v roce 1989, dokonce mě v sobotu 28. října 1989 zadrželi a nechali spolu s mnoha ostatními sedět v Ruzyni až do pondělního rána. Po listopadu jsem se zapojil do práce Občanského fóra a od září 1990 jsem pracoval v Kanceláři prezidenta Havla. Z té doby pocházejí některé fotografie, kde jsem v blízkosti Václava Havla i já.

* Vlastně toho moc nevím o tvém angažmá v politice předtím, než ses rozhodl kandidovat do Senátu. Jaká vlastně byla tvá cesta k politice a proč kandidatura do Senátu?

Vždy jsem se zajímal o veřejné dění (i za komunismu). V roce 1999 jsem se rozhodl vstoupit do politické strany. V podstatě nebyla jiná volba, ODA už fakticky neexistovala a ODS zůstala jako jediná pravicová strana. Šel jsem do místního sdružení Lety u Dobřichovic na Praze-západ. Za pět let (2004) se otevíral senátní obvod Beroun, který zahrnuje i Prahu-západ. Kolegové mě přesvědčili, abych do toho šel, a ve volbách jsem nakonec uspěl.

* Dnes již jsi ostřílený politik a hned tak tě něco nevyvede z míry. Přesto, bylo v tomto roce něco, co ti tzv. hnulo žlučí?

Za léta v politice jsem si mnohokrát říkal, že nic horšího se už nemůže stát. Vždy jsem se mýlil. Za loňský rok si na nic konkrétního nevzpomínám. Permanentně mi vadí vládní populismus. Zejména některé kroky, třeba jízdné zdarma apod. To není nezbytné, nepřinese to žádný budoucí růst a je to prachsprostý nákup přízně voličů. Navíc za jejich vlastní peníze!
Kvůli takovýmto ad hoc gestům pak není na zvýšení platů učitelům nebo na jiné výdaje, které by společnosti prospěly dlouhodobě.

* Tento rok byl pro tebe i poněkud průlomový (nebo hodně průlomový?) v osobním životě: zaznamenala jsem, že ses oženil. Máš krásnou, mladou ženu. Co tak najednou? Nebo to nebylo najednou?

Po rozchodu s mou první ženou jsem žil deset let sám. Takže je to hodně velká změna. Martinu jsem potkal v Senátu. Chodili jsme spolu přes tři roky. To je doba, kdy vztah buď zaniká, nebo se posune. My jsme se rozhodli pro sňatek. Vyženil jsem tak i hezkou a chytrou dcerku.

* Ty nerad povídáš o svém soukromí, tedy se na nic dalšího ptát nebudu. Pojďme zpět k naší společnosti. Pořád častěji zaznamenávám, že se ve společnosti šíří nespokojenost, nenávist, závist. Zejména na internetu to mezi lidmi „vře“. Pocit anonymity lidem dává možnost, aby projevili své nejtemnější a nejspodnější pohnutky. Podle mne je to nebezpečné podhoubí, v němž stačí křísnout jiskrou a může vzplanout např. občanská válka. Nebo jsou mé dojmy mylné? Je naše společnost mírná, nebo postupně zraje k stále větší rozpolcenosti a chuti se střetnout i ručně?

Vyřizování rozdílnosti názorů násilnou cestou zatím nepředpokládám. Vyzývání k násilí je ale trestné i bez platforem, jako je Facebook nebo Twitter apod. a je možné je stíhat. Sociální média nabízejí spoustu možností, a jak už to bývá, jsou mezi nimi dobré i špatné. Snadná domluva, vyhledávání lidí podobných názorů, výměna zkušeností apod. To je jistě přínos.
Snadná koordinace terorismu, šíření nenávisti a sdružování militantních skupin společnosti, to je ta odvrácená tvář. Facebook se pokouší o jakousi cenzuru, ale nepříliš šťastně a účinně. Podle klíčových slov, jako jsou výbušnina apod. nebo na základě vulgarismů a nenávistných projevů, to je často zavádějící.

* Na dotaz ohledně stavu naší společnosti navazuje i můj další dotaz. Předseda Senátu pan Kubera se rozhodl, že navštíví Tchaj-wan i přes velikou nevůli prezidenta, myslím našeho, ne čínského. Může to skutečně poškodit naše ekonomické zájmy v Číně? V poslední době se množí kybernetické útoky na různé české instituce z čínské strany. Je to čínská msta, nebo jak si to vysvětlit?

Čínské zájmy se u nás projevují spíše takovýmito aktivitami, méně už v otevřené obchodní výměně. Náš obchod s Tchaj-wanem o řády převyšuje ten s Čínou. Ale především si musíme připomenout, že jsme svobodná suverénní země. Nikdo nemá právo nám říkat, kam smíme jet nebo s kým se máme přátelit. Nepřiznávám právo žádné velmoci, aby řídila naši zahraniční politiku. Že se doma v této oblasti na všem neshodneme, to je sice pravda, ale je to náš vlastní problém.
BIS odhalila nedávno síť čínských a ruských špionů. (Bohužel to pan prezident zlehčuje.)
Tyto velmoci o nás nemají skutečný partnerský zájem. Užitečné je pro ně naše členství v EU. Zřejmě nás považují za slabé články a hledají cesty, jak naším prostřednictvím pronikat do dalších zemí EU a jejich struktur. Pokládám to za velice nebezpečné a pro naši bezpečnostní politiku navýsost varovné.

* Mnoho lidí bilancovalo a bilancuje 30 let svobody. Taky jsi bilancoval? K čemu ses dobral?

Připomínám si často, že prezident Masaryk žádal pro Československo 50 let klidného vývoje. První republika dostala jen 20 roků. Teď máme za sebou 30 let od revoluce. Bohužel se to nedá sčítat, protože mezitím jsme prošli nacistickou a komunistickou totalitou a ty nás dostaly z mravního hlediska mnohem hlouběji, než byla naše společnost v roce 1918. Dnes potřebujeme ještě dalších 30 let pro stabilizaci a prohloubení kvality naší demokracie, zkrátka ještě aspoň 2 generace. Současná krize elementárních demokratických principů je, doufám, jen přechodná. Ale vidím, že se probouzí mládež. Až projde „povinnými“ chybami z touhy po uskutečnění absolutních ideálů, nabude nějaké praktické zkušenosti ve veřejné správě a dospěje k politickému realismu, bude naše společnost o podstatný krok dál.

* Popřeješ, prosím, našim čtenářům do nového roku, ev. do dalších 30 let?

Přeji všem občanům našeho regionu, aby ten příští rok byl úspěšný, aby se jim dařilo v práci, v soukromém životě, aby byli zdrávi a žilo se jim zase o poznání lépe a měli hodně důvodů k dobré náladě.

Děkuji za rozhovor. Marta ŠeVac