Provokace? Ne, ironie osudu

oberfalzer-neformální_

Korupční skandály, ztráta důvěry, vnitřní rozbroje, špatně vysvětlovaná politika vlády, to vše se podepsalo na drtivé porážce stran vládní koalice v krajských a senátních volbách. Nedávný kongres ODS se nesl hlavně tématem návratu důvěryhodnosti. Dokázal – alespoň na některých svých rozhodnutích – demonstrovat, že to s návratem ke věrohodnosti myslí vážně a že si už některá jména ve svém čele nepřeje. Ivan Langer, Pavel Dlouhý, Petr Tluchoř, Marek Šnajdr, ale ani Ivan Fuksa už do vrcholných orgánů neprošli.

Po rezignaci tří středočeských rebelů na poslanecký mandát ale nastal nový problém. Mezi náhradníky za tyto odstoupivší poslance je také Roman Pekárek. Hned se zdvihlo mediální pohoršení: ta ODS si nedá říct?! Zas vytáhnou z náhradníků zrovna takového výlupka! Sledoval jsem tu mediální bouři s úžasem, že si nikdo nedá tu práci, aby veřejnosti vysvětlil, jak to vlastně s těmi náhradníky je.

Tak aspoň tady si na to uděláme chvilku času. Kandidátní listiny do voleb se sestavují v několikaměsíčním předstihu před datem voleb. Lze v nich dělat úpravy nejpozději 40 dní před volbami. Vyškrtnout kandidáta nebo odstoupit z kandidátky lze i potom, ale nejpozději 48 hodin před zahájením voleb. Pak jsou už kandidátky „uzavřené“ a nelze v nich nic měnit.

Pokud se poslanec určité strany vzdá mandátu, nastupuje za něj na zbytek funkčního období první náhradník, tedy ten na kandidátce, kdo je první za posledním zvoleným kandidátem. V našem případě jde o první tři nezvolené.

Takto je to dáno zákonem a strana, o jejíž kandidáty jde, už nemá na tento princip žádný vliv, rozhoduje jen pořadí. Jinými slovy: ODS si nemůže vybírat, který z nezvolených kandidátů má nahradit onu odstupující trojici.

Stejně tak nemá žádná strana ani žádná ústavní instituce právo poslanci odebrat mandát, to je důležitá ochrana demokracie. (Jako vše v demokracii, má i toto své nevýhody.) Jedině sám poslanec se může vzdát mandátu.

A tak je to tedy i s naším Pekárkem. V čase, kdy byl nominován do voleb (na 10. místě kandidátky), byl ještě zcela bezúhonný. Prvoinstanční soud ho odsoudil až letos v květnu. Čeká ho odvolací řízení. Ze zákona nic nebrání tomu, aby nastoupil výkon mandátu, pohlíží se naň nadále jako na nevinného (ostatně v současné Sněmovně máme tři jiné takové: Vít Bárta, Jaroslav Škárka a David Rath).

Z právního hlediska tedy nelze nic namítat. Je tu ovšem ještě hledisko morální. Udivuje mě, že pan Pekárek nevyhodnotil tuto situaci jako neúnosnou, že poškozuje stranu, za niž kandidoval, a nevzdal se mandátu sám. Myslím, že poslanecký klub bude muset na Romana Pekárka vyvinout tlak, aby se mandátu vzdal, a případně ho i vyloučit, aby aspoň zbytek poslanců ochránil od spoluviny za tuto ostudu.

Všichni jsme zodpovědní za obraz naší politiky a já věřím, že Roman Pekárek vyřeší tento problém za všechny ostatní svou vlastní rezignací; nemůže přece myslet jen sám na sebe.

Pro Echo 11/2012