Co je podstatou senátorské stížnosti na vázaný mandát

Ilustrační foto: senat.cz

31. srpna podala skupina senátorů Ústavnímu soudu návrh na zrušení některých ustanovení zákona o vázaném mandátu – tedy v praxi několika jím novelizovaných ustanovení jednacích řádů obou parlamentních komor. 

Smyslem celého zákona bylo podřídit použití tzv. pasarel předchozímu parlamentnímu souhlasu. Pasarely jsou ustanovení Lisabonské smlouvy, která umožňují orgánům EU z vlastní vůle změnit hlasování konsensem, čili bezvýhradným souhlasem všech, na hlasování většinové, nebo samy sobě rozšířit pravomoci. Přechod do režimu většinového hlasování fakticky znamená zrušení práva veta pro zástupce členských států v Evropské radě a v radách EU a ve svých důsledcích povinnost každé členské země dělat třeba to, co si nepřeje nebo pro ni není výhodné, protože si to žádá většina ostatních.

Co tedy vlastně senátorům vadí na zákonu, jehož účelem je omezit dopady Lisabonské smlouvy?

Podstata problému je v dostatečnosti – zákon totiž obsahuje jen nezbytné minimum, které si vymínil již loni v listopadu Ústavní soud ve svém prvním nálezu k Lisabonské smlouvě. Skupina senátorů naopak chce dosáhnout maxima. Maxima závislého nejen na vstupu v platnost Lisabonské smlouvy, ale závazného i v situaci, kdy třeba Lisabonská smlouva nakonec v platnost vůbec nevstoupí.

Co tedy přesně senátoři chtějí:

1) Účinnější kontrolu subsidiarity

Lisabonská smlouva zavádí princip subsidiarity – to znamená, že EU smí přijímat společné předpisy jen tehdy, pokud příslušného cíle nelze dosáhnout stejně dobře či dokonce lépe pouze na národní úrovni. Lisabonská smlouva také dává všem parlamentům členských států právo obrátit se na Evropský soudní dvůr v Lucemburku, pokud se domnívají, že nějaký evropský předpis je s tímto pravidlem v rozporu – to je jedna ze základních pojistek zaváděných Lisabonskou smlouvou a stále připomínaných jejími zastánci.

Ale: Aby se Senát či Sněmovna mohly vůbec návrhem takové žaloby zabývat, musí jim to někdo navrhnout. A to podle zákona smí jen skupina alespoň 17 senátorů nebo 41 poslanců – v praxi to znamená, že tuto možnost mají v rukou jen ty nejsilnější politické strany.
Skupina senátorů chce, aby možnost obrátit se na ESD měli všichni poslanci a senátoři a aby toto právo nebylo českým zákonem eliminováno dokonce nad rámec Lisabonské smlouvy samotné.

2) Převody pravomocí jen ústavní většinou

Pasarel je v Lisabonské smlouvě asi 10 druhů. Jen jednu z nich zákon podmiňuje výslovným předchozím souhlasem Parlamentu, schváleným ústavní většinou. Senátoři chtějí, aby takto předem, výslovně a ústavní většinou musely být schváleny všechny pasarely. Proto navrhují Ústavnímu soudu, aby zrušil ta ustanovení zákona, která umožňují dát souhlas i mlčky, tedy tak, že ani jedna z komor se nevyjádří proti ve stanovené lhůtě 6 měsíců.
Pokud tato ustanovení odpadnou, bude i zde třeba výslovného souhlasu, tak jako při ostatním parlamentním rozhodování. Podle názoru senátorů pro Parlament nikdy nesmí b otázkách svrchovanosti země platit „mlčíš – tedy souhlasíš“ se ztrátou suverenity v té které oblasti.

V souvislosti s tím senátoři chtějí, aby se Ústavní soud závazně vyjádřil k některým úzce souvisejícím otázkám, tak, jak to dělá v jiných kauzách, naposledy v kauze zrušení ústavního zákona o předčasných volbách.

Senátoři chtějí, aby Ústavní soud závazně stanovil:

3) Že všechny pasarely musí být schvalovány ústavní většinou, ne jen některé. Zákon to jednoznačně neřeší a vyjádření Ústavního soudu by předešlo budoucím sporům o platnost jednotlivých rozhodnutí komor.

4) Aby Ústavní soud vztáhl tzv. vázaný mandát na všechny oblasti, kde dochází k demokratickému deficitu, tedy na věci, které lze na evropské úrovni schválit méně demokratickým způsobem, než by bylo třeba na úrovni národní, a fakticky tak obcházet národní parlamenty. Protože deficit nelze odstranit, aniž by se EU sama stala státem, je třeba, aby český zástupce při jejich schvalování potřeboval předem souhlas českého parlamentu, a to daný takovou většinou, jaká by byla nezbytná, kdyby český parlament rozhodoval sám.

5) Skupina senátorů se domnívá, že demokratický deficit panuje i při výběru hlavních představitelů EU, zejména komisařů a soudců Evrospkého soudu. Zatímco vláda potřebuje souhlas Poslanecké sněmovny, český kandidát do celoevropské „vlády“, tj. do Evropské komise, nic takového nepotřebuje. Senátoři se domnívají, že výběr českého kandidáta na komisaře měl proto podléhat souhlasu Sněmovny.

6) Podobně se skupina senátorů domnívá, že souhlasu Senátu by měl podléhat i výběr českého kandidáta do Evropského soudního dvora podobně, jako je souhlas Senátu nezbytný ke jmenování soudce českého Ústavního soudu.

7) Senátoři se podrobně zabývají i vztahem obou soudů, tedy českého Ústavního soudu a Evropského soudního dvora, a snaží se přivést Ústavní soud k tomu, aby jasně konstatoval, že to bude vždy jedině on, kdo bude mít poslední slovo při rozhodování, zda nějaký evropský předpis odporuje české Ústavě nebo je s ní v soiladu, a to i v situaci, kdy by svým rozhodnutím porušil evropské právo a hrozil mu tak střet s Evropským soudním dvorem. Totéž právo si již před časem vyhradil německý Spolkový ústavní soud, známý svou dlouhodobou ostrou opozicí vůči evropskému soudu.

8) Jak již bylo zmíněno, zákon o vázaném mandátu představuje jen nezbytné minimum. Pokud by se však vázaný mandát měl vztahovat nejen úzce na pasarely, ale měl eliminovat beze zbytku demokratický deficit, bylo by třeba jednací řády komor dále doplnit. Navíc dodnes nebyl upraven zákon o Ústavním soudu způsobem, který Ústavní soud v listopadu 2008 sám považoval za nezbytný k tomu, aby i on mohl vykonávat svou kontrolní funkci nad ústavností evropských aktů. Senátoři žádají soud, aby do doby přijetí takových úprav zákonů zakázal ratifikovat Lisabonskou smlouvu, protože by ji Česká republika nebyla vždy schopna beze zbytku aplikovat. I zde se senátoři inspirovali výrokem německého ústavního soudu z června 2009.

9) Senátoři chtějí, aby Ústavní soud dotáhl do konce svou vlastní myšlenku z listopadového nálezu k Lisabonské smlouvě, myšlenku o sdílené suverenitě, a nahlas řekl, že česká Ústava sice připouští přenos některých pravomocí českého státu na orgány EU, a že tedy případný budoucí vznik evropského státu či jen samotný takový cíl by byl v rozporu s českou Ústavou, a to neodstranitelně – ústavní zákon, který by to chtěl změnit, by byl v rozporu s materiálním jádrem ústavy a Ústavní soud by ho musel zrušit stejně, jako zrušil říjnové volby.

Na závěr:

Naším cílem je napomoci ustavení takových legislativních a ústavně právních pojistek a kontrolních mechanismů v českém právním řádu, aby byla svrchovanost ČR chráněna na několika úrovních (obě komory parlamentu a ÚS) přinejmenším tak, jak je chráněna svrchovanost Spolkové republiky Německo.