Místopředseda Senátu J. Oberfalzer: Boj s komunismem ještě neskončil, strašidlo komunismu stále obchází Evropou

Projev místopředsedy Senátu J. Oberfalzera:

 

Před 72 lety se rozplynul sen našeho národa na poválečný život v demokracii a prosperitě. Byl to výsledek dlouhodobého směřování komunistů vyškolených Stalinem k uchvácení moci, které započalo hned po válce důslednou penetrací bezpečnostních složek státu. Svou antinacistickou a protiněmeckou kampaní, permanentním bojem proti kolaborantům a keťasům, na druhé straně provázeným adorací Sovětského svazu a sliby světlých zítřků vyhráli volby v roce 1946, v české části Československa. Do 2 let pak završili mocenský převrat, po němž odhodili všechny skrupule a nastolili totalitu, která si nezadala s tou nacistickou. Vydali se na cestu postupné bolševizace státu a jeho podřízení Sovětskému svazu.
Celé se to odehrálo za naivní asistence demokratických vládních stran, které nedokázaly prohlédnout skutečné Gottwaldovy záměry a pasivně vyčkávaly, spoléhajíce na běžné kabinetní a parlamentní postupy tak dlouho, až se oprátka zatáhla. Příkladem nám může posloužit výzva Národněsocialistické strany publikovaná ve Svobodném slovu: „Zachovejte za všech okolností klid a důvěřujte plně vedení strany. Nezúčastněte se žádných debat a jděte klidně za svou prací.“
Když politická krize po demisi dvanácti ministrů vrcholila, byli vysokoškolští studenti jediní, kdo v těchto hektických dnech veřejně vystoupili proti nastolování komunistické moci a na obranu demokracie.
25. února se v budově Vysokého učení technického na Karlově náměstí konalo shromáždění, na němž předseda Svazu vysokoškolských studentů Antonín Navrátil vyzval k pochodu na Hradčanské náměstí k podpoře prezidenta, aby odolal komunistickému tlaku. Průvod se dal na pochod v zhruba 16 hodin. Někdy tou dobou, přijal prezident předsedu vlády Klementa Gottwalda a půlhodinu poté už premiér stotisícovému davu na Václavském náměstí oznamoval, že prezident demisi ministrů i všechny návrhy na doplnění vlády podepsal. Na Jánském vršku byl průvod vysokoškoláků zastaven četou příslušníků SNB. Po krátkém dohadování směla na Hrad odejít pětičlenná delegace. Přijal ji už ale pouze kancléř Jaromír Smutný, který jim poděkoval za vyslovení důvěry v prezidenta, nicméně oznámil, že prezident právě podepsal nové složení vlády. Celkem bylo v souvislosti s tímto pochodem na Hrad zajištěno 71 osob, z toho 66 studentů. Mnozí byli vzápětí propuštěni, ostatní byli potrestáni několika dny vězení. Jeden byl postřelen. Později byli mnozí vyloučeni ze studií.
Pochod na Hrad 25. února 1948 byl jediným rozsáhlejším veřejným protestem proti nastupujícímu komunistickému režimu v Československu a zůstal symbolem odvahy vystoupit proti jeho brutální síle.
Často si připomínáme roli studentstva v našich dějinách. Hovoříme o roce 1939, 1968, 1969 a 1989. Na významný počin studentů z roku 1948 zapomínáme, možná proto, že jejich varování a snaha strhnout příkladem ostatní zůstaly osamoceny. I dnes můžeme sledovat studenty a mladé lidi, jak se vyjadřují k veřejnému dění a bez váhání zvednou svůj hlas, když vidí, že se porušují demokratické principy nebo zásady právního státu. Není to možná vždy úplně na místě, ale je důležité, že nesetrvávají ve spokojené letargii, jako bychom už nemuseli bdít nad stavem naší demokracie, jako bychom mohli založit ruce a užívat si, že už máme všechno hotové. Naše demokracie je stále ještě mladá. 30 let na vybudování stabilního právního státu zjevně nestačilo. Boj s komunismem ještě neskončil, strašidlo komunismu stále obchází Evropou a i naše dnešní vládní garnitura mu dodává druhý dech. Mezitím dorůstají generace, které nemají s totalitou žádnou osobní zkušenost a jsou přirozeně náchylné k utopickým myšlenkám. Naslouchají staronovým plánům, jak rychle nastolit spravedlnost a dobro pro všechny lepší organizací společnosti a lepšími zákony, nikoli především trpělivým působením na národ a jeho charakter či pěstováním instinktů svobody nejen kolem nás, ale hlavně v našich myslích. Cítím stále častěji připravenost naslouchat jednoduchým řešením, pro něž je třeba v zájmu celku obětovat mnohé ze svých individuálních svobod. Takhle nějak to tenkrát začínalo.
Važme si těch, kteří tehdy před 72 lety neztratili přirozené lidské instinkty a postavili se komunistické zvůli v jejím zárodku. Dovolte mi závěrem citovat prohlášení Ústředního svazu čs. Studentstva ze dne 24. února 1948: „Českoslovenští studenti pokládají za svou povinnost, aby v duchu svých staletých tradic a v duchu 17. listopadu veřejně prohlásili, že jsou odhodláni hájit parlamentní demokracii v našem státě, a slibují, že v případě potřeby jsou připraveni vystoupit na její obranu se všemi svými silami. Neumlčí je ani možnost podobných následků, jaké je postihly v roce 1939.“ Vzdejme společně čest těmto mladým mužům a ženám. Jsou nám stále živoucím příkladem občanské uvědomělosti a statečnosti.

Mohlo by se vám líbit...