Slavnostní předání Cen města Berouna 2019

Dámy a pánové, vážení spoluobčané, vzácní hosté,
letos se oslava státního svátku koná přesně měsíc před 30. výročím sametové revoluce. A tak je těžké tuto okolnost nezmínit.
Nejvíce nám v paměti utkví události spojené se silnými emocemi. Ať už jsou pozitivní nebo negativní, čistě osobní nebo celospolečenské.
Pro mě jsou takovými emočně silnými paměťovými záznamy srpen 1968 a listopad 1989. Asi nemusím zdůrazňovat, že tu druhou vzpomínku mám raději.
Zatímco srpen ´68 byl zprávou, že jsme stále ještě vazalové Moskvy, kteří na chvíli zapomněli, kdo je tady pánem; listopad ´89 nám vrátil pocítit, že jsme svobodní lidé, že jsme konečně skutečnými pány svého osudu.
Svoboda je pro mě tou největší hodnotou. Nemylme se prosím, svoboda nezaručuje štěstí ani spokojenost a už vůbec ne blahobyt. Svoboda je jen výchozí bod, základní podmínka pro usilování o to všechno.
Zajišťuje nám volnost pro hledání štěstí i spokojenosti, právo pracovat pro svůj prospěch a třeba i blahobyt. Dává nám jistotu, že to vše můžeme činit po svém a podle svého, je-li to v souladu se společenskými pravidly.
Svoboda není lehká, poskytuje nám příliš mnoho možností, rozptyluje, možná i svádí, a je obtížné si přiznat, že jsme to nakonec jen my sami, kdo nese odpovědnost za to, jak jsme s ní naložili a co nám přinesla.
A tak po 30 letech svobody nejsme zdaleka spokojeni se stavem naší demokracie. Zbavili jsme se komunismu (doufám, že navždy), máme svobodné podnikání, svobodu slova a pohybu, svobodné volby. Ale ukazuje se, že to není všechno.
Myslím, že jsme málo pokročili v tom, co souhrnně nazýváme kulturou. Kulturou slova, kulturou debaty, kulturou mezilidských vztahů…
Tomáš Garrigue Masaryk, když byla založena Československá republika, říkal, že potřebujeme 50 let klidného rozvoje, aby se z poddaných rakousko-uherského mocnářství mohli stát svobodní občané. První republika dostala jen 20 let.
Pak přišlo 6 let poroby nacistické, 3 roky poválečné pseudodemokracie a znovu 42 let komunistického útlaku. Často si Masaryka připomínám a říkám si, že těch 50 let, pokud je dostaneme, možná ani nebude stačit.
Je jisté, že se musí vyměnit několik generací.
Až vyrostou ti, kteří se narodili rodičům vyrostlým ve svobodě, budeme snad skutečně svobodní. Přestaneme ztišovat hlas a rozhlížet se, když vyjadřujeme svůj názor, přestaneme hledat známé, když něco naléhavého potřebujeme zařídit. Člověka odlišných názorů už nebudeme pokládat za nepřítele. Nebudeme závidět druhým, ale budeme spíš obdivovat jejich úspěch a učit se z něho.
Hodně si slibuji od mladé generace. Může cestovat po celém světě a vidět, že všude dá velkou práci dosáhnout společenského nebo hmotného úspěchu. Všude nadávají na poslance na senátory a na vládu vůbec (a skoro všude mají pravdu). Mohou se inspirovat dobrými nápady, dobrými i špatnými příklady i odlišnou kulturou nebo životním stylem.
Pak možná z nich vyrostou nejen dobří, sebevědomí občané, ale možná i dobří voliči. Takoví, kteří chodí volit a v politicích nehledají spasitele, zaopatřovatele, pečovatele ani vychovatele, ale odpovědné správce země. Nebudou hodnotit vnější, reklamní, dojmy, ale racionální návrhy a realistické plány.
Budou chápat, že nic není zadarmo, i když to tak někdy chvíli vypadá.
Než se ale toho dočkáme, musíme se každý snažit v mezích svých možností k lepší společnosti přispět sami. Nezáleží na velkosti skutků, každý detail zkrášluje celek.
Vrátím se opět k Masarykovi a jeho pojmu: ‚drobná práce ‘. Spíše než velikost skutků potřebujeme soustavnost té drobné každodenní práce, která nás posouvá k lepším poměrům, třeba pomalu, ale za to vytrvale.
Myslím, že mezi lidmi oceněnými městem dnes i v minulosti jsou právě takoví masarykovští ‚dělníci‘. Jsou, jak hovoří písmo svaté, skutečnou solí země a světlem světa.
Proto mi dovolte, abych jim poděkoval, a těm dnes oceněným i pogratuloval.

Mohlo by se vám líbit...