Je vzdělání byznys?

Týden nepokoje vysokoškoláků se nesl hlavně hesly proti ministrovi Dobešovi. Úplný začátek však měl jiné motto: Vzdělání není byznys. Zní ušlechtile, asi jako, že vzdělání je poslání a tak trochu charita, neboť vzdělanci povznášejí společnost k vyšší prosperitě. Jenže to má jako obvykle nemalý háček. Lidé studují nejen pro vlastní odborný zájem, ale také pro své uplatnění. Aby ve svém oboru mohli dělat kvalitní práci a s tomu odpovídajícím ohodnocením.

Zkrátka k pozicím s vyššími platy se bez vysokoškolského vzdělání nedostanete. Ve Spojených státech nebo v Británii je to každému jasné, chci-li mít plat desítky tisíc dolarů nebo liber, musím vystudovat některou z prestižních univerzit (Cambridge, Oxford, Yale apod.). a platí to i obráceně, pokud mám diplom z takové školy, nemohu na trhu práce dopadnout hůř.

Vzdělání je totiž především investice, investice do mé vlastní budoucnosti, do mého příštího životního standardu. Kdo by tedy měl především takovou investici hradit? Přece ten, komu tyto nesporné výhody přinese. On totiž potom prodává své znalosti a schopnosti svému zaměstnavateli a na jejich základě nárokuje výši své mzdy.

Na západ od nás je to lidem zřejmé, protože neprošli komunismem, západní kultury byly zvyklé platit tam, kde se kupuje.

Školné na vysokých školách je věc spravedlivá. Investuje ten, komu se vložené prostředky vracejí. Je-li studium zdarma, znamená to, že je platíme všichni, tedy z naprosté většiny ti, kteří nikdy na úroveň mzdy toho, koho na studiích financovali, sami nedosáhnou.

Studenti ze sociálně slabších rodin musí mít ovšem možnost získat prostředky na školné od jinud, a to je úloha státu. Systém nízkoúročených studijních půjček, které se splácejí až v době, kdy získá absolvent zaměstnání, je opět v naší vyspělejší části civilizace dávno domyšlen a funguje. Nikdo talentovaný z kola pryč nejde.

To ale u nás (bez školného) ano. Školné by mělo posílit finanční zdroje univerzit, pro lepší vybavenost, pro lepší financování pedagogů a také pro větší kapacitu. Ty nejoblíbenější univerzity totiž nemohou vzít každého, kdo udělal přijímačky, tedy každého, kdo na to má. Takoví odmítnutí studenti často končí na soukromých vysokých školách, kde se školné platí samozřejmě a je několikanásobně vyšší, než o jaké by šlo v návrhu zákona.

Kupodivu, proti tomu žádné demonstrace nevidíme. Takový byznys nám nevadí.

Mohlo by se vám líbit...